(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Čtyři roční období na Hostýnku

 

(Jaro, léto, podzim, zima na Hostýně)

 

Jaro

Obvykle nepřichází jaro na Svatý Hostýn tak brzy jako jinde. Dlouho bývá celý vrch hory zasněžený a poutníci, kteří přicházejí do chrámu, si musí oprašovat obuv od sněhu; ještě ho nosí dovnitř dost, takže celá dlažba bývá mokrá. Mnohý poutník, když vystupuje nahoru a vidí před sebou schodiště zaváté sněhem, se sám sebe ptá, kdy asi ten led roztaje a schody vyschnou.
Ale sníh přece jen pomalu mizí. A když zasvítí slunce, sníh i led se začínají očividně ztrácet, cesty a chodníky vysychají, všude stéká voda v malých potůčcích a hledá si cestu do Bystřičky a do Rusavy. Sluníčko, které se dříve jen matně a na malou chvilku podívalo přes den do kostela, je odvážnější. V zimě jenom před západem osvětlovalo oknem nad oltářem sv. Šebestiána, oltář sv. Josefa, teď už jeho paprsky dopadají hlavním vchodem na hlavní oltář a oknem pod kůrem ozařují sochu Panny Marie, aby ji přívětivě pozdravily po smutné zimě. Hmyz, který se sluncem probudil ze zimního spánku, začíná poletovat a nabízí ptákům potravu, takže už nehledají pod okny něco k snědku. Sýkorky, sedmihlásci, pěnkavy a kosi vesele prozpěvují a předbíhají poutníky. Na konci března se objevuje podběl, sedmikrásky i pampelišky; probouzejí se, otevírají svá různě barevná očka, natahují krčky a chtějí se mermomocí dostat co nejvýše za sluncem. Až rozkvetou ostatní, vše okolo se zazelená a bude dýchat čerstvou vůní, to bude krásy na Svatém Hostýně!
Jak krásný slavnostní plášť bude mít za krátkou dobu vítězná Královna hostýnská!

Léto

Kdy je vlastně na Svatém Hostýně léto? Podle kalendáře od 21.června do 23.září jako jinde ve střední Evropě. Ale existuje velký rozdíl mezi létem na rovině a na horách. V létě se dole pod kopcem krajina bělá, obilí zraje, lidé ve slunečním parnu pracují v potu tváře, mají žně. Tak si představuje každý léto. Ale žně na Svatém Hostýně nestojí za řeč. Trocha sena, které se brzy seseče a sveze, nedělá přece léto. Příroda tady vypadá jako na jaře, jen místo jarních květin rozkvétají letní, voní mateřídouška, mladé smrky a jedle se roztahují na všechny strany novými přírůstky a dusí trávu, která rostla pod nimi. Ani teplota nedělá rozdíl mezi jarem a létem. Kdysi například při první jarní pouti za teplé měsíční noci spali poutníci venku na louce a jindy se družičky na svátek Navštívení Panny Marie třásly zimou. Žně v duchovním smyslu jsou na Svatém Hostýně daleko hojnější. Zástupy věřících před mnohými lety přicházely ze všech stran často hromadně v procesích o nedělích a svátcích, dnes většinou chodí poutníci jednotlivě pěšky nebo jezdí autobusem. Snad to vlastně ani žně nejsou - toto duchovní léto by se mělo označovat jako hostýnské jaro. Vždyť na jaře slunce jasně svítí, všechno se probouzí k novému životu a jarní déšť posiluje rostliny, aby mohly v létě přinést užitek. Stejné je to i na Svatém Hostýně. Věřící zde čerpají sílu jako vodu z pramenů milosti, odnášejí si ji domů, aby mohli ve starostech a práci své skutky zavlažovat a přinášet užitek pro věčnost.
A kdy budou žně? V podobenství o rozsévači dobrého semena a o koukoli je to naznačeno. Když služebníci chtěli vytrhat koukol, Kristus jim rozkázal, aby obojí nechali až do žní. V době žní řekl žencům, andělům: "Seberte nejprve koukol a svažte jej v snopy ke spálení, ale pšenici shromážděte do stodoly mé". Tenkrát nastanou opravdu žně na Svatém Hostýně!

Podzim

Když nastane podzim, mizí všechno, co nás v létě těšívalo: lesy žloutnou, listí stromů opadává, usíná květná zahrada.
Na podzim se zrána často objevují mlhy, které přes den zase zmizí. Ale nejen na Hostýně je mlhavo: údolí Bystřičky a Moravy u Kroměříže někdy vypadá jakoby bylo zasypané velikou hromadou popela. Na kostelní věž občas přiletí kavky. Protože už nepřichází tolik poutníků, jsou stánky obvykle zavřené. Jak celá příroda, tak i okolí Svatého Hostýna se chystá k zimnímu spánku. Slunce, které v létě vycházelo už před čtvrtou hodinou za Javorníkem, zapadalo za Svatým Kopečkem, vychází teď za Obřany a zapadá za Chropyní a míří ke Kroměříži a Holešovu. Země se vzdaluje od slunce, dny jsou čím dál chladnější, rostliny vadnou, až přijde mráz, který slabé popálí, jen stromům neuškodí.
Při pohledu na kostel je vidět, jak staré stromy a jedle od Rusavy chrání Hostýnský chrám před jižním větrem. Zdá se, jako by staré stromy nabádaly mladé, aby se víc natahovaly a rostly, že ty staré už to dlouho nevydrží. Každý rok se jich při větru několik zlomí. Stejně je tomu i na Moravě: staří, hodní lidé, kteří mají svoji pevnou vím, umírají a přejí si, aby mladí věřící přibývali a dorůstali, aby zase oni hájili víru proti vichřici nevěry.

Zima

Zima na Hostýnku není jen drsný patron, který prochází lesem a hází nám sníh a led do obličeje. Také není vzteklý násilník, který žije ve věčném sporu se sluncem a stále mu věší před oči husté mraky, aby se na nás nemohlo nikdy podívat. To ne! Mnohdy se chová tak tiše, že u kostela, kde se honí větry, se nepohne ani větříček. A slunci otvírá dveře dokořán, aby hned mohlo ukázat svou celou usměvavou tvář.
Mnohdy zima vystaví před světem všechno své bohatství a pokrývá vrchol nádhernými šperky. Na vodě vykouzlí stříbrné zrcadlo, ve kterém se přes den nezapomene prohlížet slunce, střechy ověší křišťálovým třepením a na louce rozsype zářivé diamanty.
A co teprve krása, do které jsou oblečeny stromy a keře! Včera byly ještě holé a dnes jsou jako v létě, když měly listí. Větve jsou ohnuté dolů tíhou ozdob, které jsou tak jemné, že by to nesvedl žádný umělec. Svítí tu hvězdičky, paprsky a jemné peří a vše se leskne na modrém pozadí nebe. Všechno je tak krásné, že les údivem přestává dýchat, aby mu nespadla ani jedna hvězdička a ani jedna nitka se nezapletla. Slunce se těch šperků dotýká svými zlatými prsty, ozařuje je a slévá se v nich v jediný třpyt. Připadají mu mrtvé, chtělo by do nich vdechnout život.
Ale najednou začne všechno tát, les pláče nad ztrátou svojí krásy a odevšad se řinou kapky. Zima se rozhněvá a zítra rozestře opět své šedé záclony, aby se slunce nemohlo dívat na zem. Zima a slunce se dlouho pohromadě nesnesou.

Jaroslav Pospíšil - z knihy "Svatý Hostýn v historii a povídkách"