Církev uznala celkem 21 mariánských zjevení od r. 1830

Novozákonní Boží zjevení skončilo smrti posledního z apoštolů. To však neznamená, že tím Nebe definitivně "zavřelo svá ústa". Podle tradice se Panna Maria zjevovala už v prvních staletích křesťanství. Ukázala se například apoštolů sv. Jakubovi v Zaragoze, papeži Liberiovi, sv. Martinovi z Toursu, sv. Janu Damascenskému aj. Zvlášť významné se zapsalo do zbožnosti Latinské Ameriky zjevení Panny Marie v Guadalupe r. 1531. O těchto událostech, jakož i vůbec o dějinách a vývoji mariánské účty v Katolické církví píše poutavě ve své nejnovější knize "Mariánské květy" církevní historik dr. Martin Weis. Ukazuje v ní, že mariánský kult od prvopočátku byl nerozlučně spjat s církevním životem a naukou. 
Také poslední dvě staletí nebyla na hlas Panny Marie skoupá. Zjevení Panny Marie a pana Ježíše nemohou samozřejmě vůbec nic přidat ke Zjevení Nového zákona, neboť co Bůh člověku chtěl sdělit, to mu už všechno řekl, nicméně německý spisovatel Štefan Zweig jednou napsal: "Nezbytné věci se nikdy neříkají dost často a musí se zapomětlivému lidstvu neustále připomínat." Přesně tento úkol plní mariánská zjevení poslední doby: aktualizovat Boží zjevení v konkrétním čase a kulturním prostředí, neboť co jiného jsou kupříkladu výzvy Matky Boží ve Fatimě než připomínkou slov pana Ježíše z evangelií o potřebě činit pokání a obrátit svá srdce? Samozřejmě je třeba rozlišovat zjevení práva a nepravá. Kritériem pravosti vždycky bylo, že poselství spojené se zjevením nesmí obsahovat nic, co je v rozporu s katolickou věroukou a mravoukou. Dalším předpokladem je věrohodnost, mravní bezúhonnost a duševní zdraví vizionářů, ke známkám pravdivosti patří též zázraky a požehnaně plody dotyčného zjevení, jako např. vzrůst víry, zbožnosti a svátostného života, nárůst konverzí apod. Podle kardinála Ratzingera každé pravé mariánské zjevení také zaměřuje pozornost ke Kristu. Jestliže od Něho odvádí, určitě nepochází od Panny Marie.
Katolická církev prohlásila pravými celkem 21 mariánských zjevení, jež proběhla od r. 1830. Jsou to: 
- Paříž, 1830 rue de Bac, zjevení řeholnici sv. Kateřině Labouréové; 
- Paříž, 1836, zjevení kněží Genettesovi; 
- Blangy (Francie), 1840, zjevení Justině Bisqueyburuové; 
- La Salette (Francie), 1846, zjevení pastřům - dětem Melanii Calvatové a Maximinu Giraudovi; 
- Lichen (Polsko), 1850, zjevení Mikolaji Sikatkovi; 
- Lourdes (Francie), 1858, zjevení Bernadete Soubirousové; 
- Pontmain (Francie), 1871, zjevení Eugenovi a Josephu Barbadettovým; 
- Pellevoisin (Francie), 1876, zjevení Estelle Faguettové; 
- Gietrzwald (Polsko ), 1877, zjevení dětem Justýně Szafryňské a Barbaře Samulowské; 
- Knock (Irsko), 1879, zjevení 15 osobám; 
- Řím, 1884, zjevení papeži Lvu XIII; 
- Niepokalanów (Polsko ), Panna Maria se od r. 1904 několikrát v životě zjevila sv. Maxmiliánovi Kolbemu; 
- Fatima (Portugalsko), 1917, zjevení dětem Lucii dos Santos, Jacintě a Franciskovi Martovým; 
- San Giovanni Rotondo (Itálie), zjevení sv. Otci Piovi v r. 1918; 
- Beauraing (Belgie), 1932-3, zjevení několika osobám; 
- Banneux (Belgie), 1933, zjevení Mariettě Becové; 
- Akita (Japonsko ), 1973-82, zjevení řeholnici Agnes Katsuko Sasagawové; 
- Betania (Venezuela), 1976, zjevení Marii Experanzové; 
- Cuapa (Nikaragua), 1980, zjevení Eduardovi Martinezovi; 
- Kibeho (Rwanda),1981-3, zjevení nekolika osobám; 
- San Nicolas (Argentina), 1983, zjevení Gladys Quirogove; 
K tomu přistupuje ještě zjevení pana Ježíše polské řeholnici sv. Faustyně Kowalské ve 30. letech 20. století. Božský Spasitel zde poukázal na své nekonečné milosrdenství a projevil přání, aby právě ono bylo uctíváno. 
Ostatní údajná zjevení Ježíše Krista a Panny Marie, k nímž v uvedené době došlo, nebyla Církví uznána. Jedná se buď o zjevení prokazatelně falešná, jako např. v Bratislavě r. 1948, kde Matka Boží měla katolíky vyzývat k podpoře komunistického režimu (šlo nejspíš o podvod StB), nebo o zjevení, jejichž pravost či nepravost nelze s jistotou doložit, ale příslušný biskup povolil místní účtu (např. slovenská Turzovka) nebo o zjevení, která se dosud zkoumají (Litmanová, Medjugorje).
Někteří mariánští ctitele projevují někdy nadměrnou úzkost, jestli právě to ,jejich" zjevení, dosud ve stadiu šetření, které si tolik oblíbili a na jehož místo s nadšením putují, bude církevní autoritou uznáno. Je toto opravdu tak důležité? Prokáže-li se nepravost zjevení, musí církevní představitelé jako dobří pastýři katolíky varovat, neboť omyl v tomto směru může být nebezpečný pro jejich víru. Pozor, aby se nevytvořil nezdravý "fetišismus místa", jako by Panna Maria se zjevovála pouze tady a nikde jinde. Jedná se přece o Matku Boží a ne o lokalitu, ta je vedlejší. Panna Maria se od r. 1830 zjevila celkem 21krát a sdělila lidstvu svá poselství. Za to ručí Církev svoji autoritou, když tato zjevení uznala jako pravá. Katolík a mariánský ctitel tak bude naplněn opravdovou radosti a vděčnosti Matce Páně a Matce naší za to, že ona nás nenechává bez povšimnutí a vytrvale svými zjeveními připravuje na budoucí události ve světle věčnosti a druhého příchodu Pána Ježíše. Kde k ním došlo a ještě dojde (věříme, že Církev uzná za autentická i některá další zjevení), není už tak důležité. I kdyby to mé "oblíbené" zjevení nakonec Církev neuznala, je zde přece dalších 21 pravých, jejichž pravdivost se neodvolatelně prokázala. Krom toho existuje všude kolem mne tolik krásných mariánských poutních míst, na nichž mohu projevit Matce Boží svoji lásku a oddanost. 
Mariina slova znějí dějinami. Neexistuje žádný časový úsek v historii lidstva, kdy by neproběhlo někdy, někde na této zemi mariánské zjevení. Jsme pod její ochranou a v její mateřské péči, nemusíme se bát. Ona nad námi drží svoji ochrannou ruku a svůj ochranný plášť, jak o tom mluví v jednom ze svých poselství. Díky, Ježíši! Díky, Maria! Ježíši, Maria, zachraňte duše! 
Radomír Malý, informace byly čerpány z Gošč Niedzielny 18/2003 

Sezóna zbožných procesí začíná na jaře

Na Moravě a ve Slezsku je celkem 22 významných poutních míst, z nichž ale především tři jsou nejznámější, živé a navštěvované, takže daleko přesahují hranice regionu - Hostýn, Svatý Kopeček a Velehrad. Poutě většinou začínají koncem května, a nejvíce se jich pak uskuteční přes léto. Tradice poutí je prastará a zachovala se do dneška z dob biblických. 

Císař nechal hostýnský kostel odsvětit a zničit 
Známý je zdejší obraz Panny Marie s Ježíškem, který metá blesky na tatarské vojsko. Sromažďování lidu zde byly kladeny překážky, Josef II. poutě zakázal a kostel nechal odsvětit a zničit, velmi nepřejícní byli - jak jinak - i komunisté. Měřeno počtem poutí, je Hostýn absolutně nejvýznamnější, za rok se jich zde uskuteční přes dvacet, první začíná již v březnu a jde o svatojosefskou "soukromou pouť mužů". V dubnu sem přišli hasiči, minulou neděli zase včelaři, přijdou i skauti, prvního června zde mají setkání novináři. Dvě poutě jsou věnovány dětem, v září se zde shromažďují někdejší političtí vězni, v říjnu na Huberta obsadí kopec myslivci. Hlavní pouť je ovšem 17. srpna, první neděli po Nanebevzetí Panny Marie.
Svatý Kopeček u Olomouce se tyčí nad úrodnou Hanou
Historie zdejšího poutního místa sahá do poloviny 17. století, kdy olomoucký obchodník s vínem Jan Andrýsek při vyhledávání místa pro stavbu kaple spatřil ve snu Matku boží. O zdejším milostném obrazu se vypráví, že poustevník hlídající kapli byl probuzen líbezným zpěvem poutníků, kteří položili obraz na oltář - a zmizeli. Koncem 17. století, protože zbožných návštěvníků velmi přibývalo, zde byl postaven nový kostel. Hlavní poutě se zde konají 31. května a 15. srpna, obě spojené s mariánským kultem. Vedle sakrálního významu je Svatý Kopeček také symbolem Hané.
Komunistického ministra na Velehradě vypískali 
K nejstarším a nejvýznamnějším poutním místům u nás patří Velehrad spojený s cyrilometodějskou tradicí. Kult slovanských apoštolů, kteří jsou spolu se sv. Benediktem patrony Evropy, činí z Velehradu významné místo z mezinárodního hlediska. Rozsáhlý klášterní komplex a kostel Nanebevzetí Panny Marie byl dokončen v polovině 13. století. Nicméně roku 1421 všechno do základů vypálili husité, k obnově došlo až koncem 16. století. U příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje v roce 1985 věnoval papež Jan Pavel II. zdejší bazilice Zlatou růži, kterou obdrželo jen několik křesťanských chrámů na světě. Když chtěl při této příležitosti promluvit i tehdejší komunistický ministr kultury, věřící ho vypískali. Cyrilometodějská národní pouť se koná letos 5. července.
Olomoucký den - 26.5.2003

Telepace na pouti v Itálii

"Holubice Telepace má dvě křídla, jedno patří modlitbě a druhé charitě, dohromady tvoří evangelizaci" říká s oblibou ředitel italského Telepace Don Guido Todeschini, který stál před pětadvaceti lety u zrodu Telepace Italia. Ve vesničce Cerna v kopcích nad severoitalskou Veronou vznikla myšlenka katolického vysílání z potřeby přenášet bohoslužbu nemocným. "Na počátku byla jen jedna malá vysílačka, s tou jsme z kaple přenášeli mši svatou pro nemocné, měla dosah čtyň sta metrů. Dnes pomocí satelitu vysíláme pro celý svět. Je to Bůh, který dělá tyto zázraky," zavzpomínal Don Guido. 
Slova díků za čtvrt století existence Telepace Italia zněla při třech poutních bohoslužbách v Orvietu, Římě a Nettunu. Tři věhlasná poutní místa nebyla vybrána náhodou. Každé z nich je spojeno s myšlenkou katolické televize, která má již desátý rok svou malou sestřičku v Ostravě. 
Orvieto - první zastávka na pouti měla připomenout úctu a zakotvení Telepace v Nejsvětější svátosti. Právě tady v městečku sto kilometrů vzdáleném od Říma se ve středověku odehrál eucharistický zázrak. 
Řím - setkání se Svatým otcem při generální audienci a mše svatá v bazilice svatého Petra a Pavla byly jasným připomenutím pevného vztahu k papeži, jehož hlasem Telepace je. 
Nettuno - mše svatá v chrámu na břehu Tyrhénského moře s hrobem malé mučednice Marie Goretti, v níž má Telepace od počátku svou patronku. 
Čtyři sta přátel Telepace se společně modlilo, bydlelo v hotelu, setkávalo se u jídla, prožívalo živé vysílání večerního pořadu přenášeného satelitem do celého světa a pozdravilo papeže při generální audienci. Součástí výpravy bylo také třicet zaměstnanců a přátel Telepace Ostrava, které Italové na společnou pout' pozvali. "Byl to obrovský dar, který jsme mohli od vás dostat. Díky pouti jsme si mohli uvědomit, jak za téměř deset let spolupráce nám Pán žehná a dělá velké zázraky," řekl ředitel Telepace Ostrava otec Leoš Ryška. 
Spolupráci s Itálií dopomohl italský kněz Don Luciano De Agostini. S otcem Leošem se poznal při setkání mládeže v Czenstochové v roce 1991. Právě tehdy se zrodilo přátelství, které pomohlo k životu Telepace Ostrava. 
OKNO do života ostravsko-opavské diecéze, červen 2003

Pouť jako fenomén

S poutí jako náboženským a v nejširším slova smyslu kulturním jevem se setkáváme snad ve všech náboženských systémech. Jejich základním a společným východiskem je vždy přijetí předpokladu, že na určitých místech je člověku zvlášť blízká milost Boží.
Důvody pro pouť, ať individuální nebo skupinovou, se v průběhu staletí příliš nezměnily. Lidé vždy hledali pomoc ve svých důležitých životních rozhodnutích, těžkostech a ve vyslyšení proseb i tužeb. V této motivaci sehrála důležitou roli také potřeba vzdát díky za případnou pomoc tam, odkud přicházela a přichází. Povinnost putování je potom výrazem těchto díků formou oběti. To platilo především v minulosti, kdy cesta k posvátným místům byla téměř vždy spojena s nebezpečími a těžkostmi. Věřící, toužící navštívit místa posvěcená životem a smrtí Ježíše Krista, putovali do Palestiny už v dobách, kdy byla církev krutě pronásledována římskou mocí. K velkému zlomu došlo až v roce 313, když církev získala svobodu za císaře Konstantina. Sama císařova matka sv. Helena navštívila místo Kristova narození. Nejstarší písemný záznam o putování do Svaté země pochází od anonymního poutníka z Bordeaux z roku 334 po Kr.
POUŤ VE STŘEDOVĚKU
Nejvýznamnější a také nejfrekventovanější poutní trasou středověké křesťanské Evropy se od konce 1l. století stává cesta do severošpanělského Santiaga de Compostella (tehdy království León) k hrobu apoštola sv. Jakuba. Paprsky jednotlivých poutnických cest se sbíhaly ve středofrancouzském Vézelay. Cesty do tohoto města směřovaly ze severní Francie, Flander, Německa i Skandinávie. Prvním velkým shromaždištěm poutníků ze středoevropského prostoru byl klášter Einsiedeln na území dnešního Švýcarska. Ten byl důležitou zastávkou i na poutích do Říma. 
Naši předkové hojně putovali též do bavorského Altotingu, Řezna i Cách, a to v takovém množství, že král a císař Karel IV založil v cášské katedrále oltář zasvěcený sv. Václavu a při něm fundaci pro české kněze zpovědníky. Za vlády Karla IV se stala významným poutním místem i Praha. V některých letech přicházelo dokonce tolik lidí, že se ve městě nedostávalo chleba. 
DOBA BAROKA - ZLATÝ VĚK POUTÍ 
V 16. století vzrůstá obliba v putování k milostným obrazům a soškám Panny Marie. Mariánská úcta se rozšířila zejména po tridentském koncilu (1545 -1563), kdy nastal doslova zlatý věk poutí, bohužel zanedlouho přerušený třicetiletou válkou. K novému rozmachu došlo v době katolické reformace v druhé polovině 17. století. České a moravské kraje v té době doslova rozkvetly množstvím krásných barokních staveb: kostelů, klášterů, mariánských sloupů, křížových cest a stavební činnost této epochy dodnes určuje charakter našich měst, vesnic i krajiny. Baroko však nebylo jen záležitostí výtvarného projevu, ale především životním stylem, zahrnujícím rovněž hudbu, divadlo a literaturu. Projevilo se též ve změně v liturgii a ve společenských konvencích. 
Prvními protagonisty nového slohu byli hlavně cizinci, především Italové a Španělé. Jejich práce však měla příznivou odezvu a tak se stalo, že nový styl byl u nás brzy přijat a zdomácněl.
INTERMEZZO HISTORICKÉ
V rámci tzv. rekatolizace šlo především o vnitřní obrácení věřících. Docílit vnitřní konverze bylo úkolem misionářů. Nejvíce kněží - misionářů - přicházejících do Českého království patřilo k řádu Tovaryšstva Ježíšova. Ti začali budovat své koleje (celkem přes 70) po celé zemi. Z těchto opěrných bodů byly postupně obráceny na původní katolickou víru téměř celé Čechy. Jezuité vybudovali též vynikající systém školství, který obdivoval i Jan Amos Komenský. Na odlehlejších místech byly zřizovány misijní stanice, z nichž v některých případech vznikla i poutní místa. Jako např. mariánský poutní areál Chlumek - Luže na Slavatově panství u Košumberka ve východních Čechách. Právě tento region odolával misijnímu úsilí nejdéle, což dosvědčují i zprávy reformační komise pod vedením Mikuláše ze Schonfeldu z let 1651 - 1654. Naproti tomu jižní Čechy - "kolébka husitství" - se staly zanedlouho baštou katolictví, zrovna tak jako jižní Morava. 
UMĚNÍ A ARCHITEKTURA
Pro barokní architekturu bylo typické, že tvořila nedílný celek se svým okolím a jemu byl "šitý na míru" i mobiliář. Zejména stavby poutních míst byly vždy velmi citlivě zakomponovány do krajiny. Na přelomu 17. a 18. století se v Čechách vyvinul svébytný, specificky český typ poutní svatyně: centrálně položený kostel s ambity na pravoúhlém půdorysu (Svatá Hora, Horní Police, Sušice) nebo na půdorysu elipsovitém či polygonálním (Křtiny, Klokoty u Tábora; Bohosudov). Přibývaly i lorety, stavěné po vzoru původní svatyně v italském městě Loretto. První vznikla v Horšovském Týně (1584), další v Hájku, Praze, Kosmonosech, Rumburku, Římově a jinde. Typickým prvkem pro lorety je tzv. Santa casa (Svatá chýše), ojediněle včleněná přímo do chrámového interiéru (kostel sv. Janů v Brně).
Výtvarné úrovni staveb byla věnována mimořádná pozornost zejména ze strany řádů, především benediktinů, premonstrátů, piaristů a hlavně jezuitů. Z jejich řad vyšla ostatně celá plejáda umělců (za všechny je snad třeba připomenout jezuitu Ignáce Raaba). K realizaci stavebních záměrů byly povoláváni nejlepší architekti, sochaři a malíři své doby: Dietzenhoferové, Broggiové, C. Lurago, F Kaňka, J. B. Santini - Aichl, K. Škréta, P Brandl, J. J. Etgens, M. B. Braun a jiní. Do Čech zasahovali svými díly i cizí resp. v Čechách nežijící architekti a malíři, např. Rakušané J. Fischer z Erlachu (Brno), J. L. Hildebrandt (chrám v Jablonném v Podještědí) nebo C. D. Asam, činný hlavně v Bavorsku (výzdoba poutního kostela na Bílé Hoře) aj.
INTERMEZZO TÉMĚŘ SOUČASNÉ
Není v dějinách častým jevem, aby se náboženská pouť stávala jejich mezníkem či předělem. A přece k tomu došlo právě u nás, a to docela nedávno, v roce 1985, při jubilejní Cyrilometodějské pouti na Velehradě. Přes 150 tisíc věřících dalo tehdy bývalému režimu jasně najevo své názory a otec kardinál František Tomášek přestal být "generálem bez vojska", jak se o něm vyjadřovali různí straničtí funkcionáři. Jiná pout k oslavě svatořečení sv. Anežky v katedrále sv. Víta a následná demonstrace na Letné v listopadu 1989 pak byla předělem snad ještě významnějším. Život církve, zahnané tehdy za zdi kostelů, přestal být omezován, a tak opět, stejně jako za časů Karla IV nebo Bohuslava Balbína, přichází procesí i jednotliví poutníci na posvátná místa pro pomoc v trápení, na setkání s přáteli a známými i pro docela "obyčejné" pohlazení na duši.
Petr Hlavatý

Je to chůze po tom světě... 

Velkomeziříčský děkan Jan Peňáz je v širokém okolí znám svými poutnickými aktivitami. Zatím jeho nejdelší poutí byla pěší cesta do Říma v Jubilejním roce 2000, na niž se vydal společně s pěti dalšími poutníky. Své zážitky shrnul v knize "Pouť do Říma od A do Z", které se rozebralo více než 9000 výtisků.

Jak vznikají a zanikají poutní místa?
Poutní místa jsou dána tím, že tam někdo významný žil, je tam pohřben anebo tam lidé hodně věcí prožili. Poutní místo nelze sestrojit. Je jako pramen, který lze jen objevit. Pak je třeba udržovat ho v čistotě a brát z něho. Už se také stalo, že nevyužívané prameny vyschly. 
Má v naší době pouť vůbec ještě smysl, když můžeme být na druhé straně zeměkoule letadlem za pár hodin? 
Určitě! Podle mé soukromé teorie není správné, když člověk tak rychle protíná poledníky a rovnoběžky. Boží příroda nás vybavila určitou rychlostí, a ta se nemá přehánět. Při pouti do Říma jsem si v Rakousku i v Itálii říkal: "Jestli se ještě někdy někam vydám, tak jenom pěšky, abych z té země něco měl." Jít na pouť znamená dopřát si čas. Nejen na překonání vzdálenosti, ale i na promyšlení věcí, na duchovní odpočinutí.
Co je tedy hlavním účelem poutě? 
Rozhodující je cíl, ne kilometry, rychlost nebo způsob přepravy. Pouť je výjimka z každodenního shonu, protože jinak se nám zdá, že se točíme v kruhu všedních dnů. Pouť také nutí člověka uvědomit si závislost na Bohu. Např. evangelík Petr Nobilis, který putoval z Husince do Říma, řekl: "Kdykoli jsme začali plánovat a obávat se, věci se zadrhávaly. Když jsme dali jen na modlitby, dobře to dopadlo. A další věc: v běžném životě člověk může žít ve vzpouře proti Bohu dny nebo týdny. Na pouti se nedá žít ani den ve vzpouře, zášti či nenávisti." 
Může být pouť i nápravou špatných skutků?
Na poutě se chodí především na znamení pokání, tj. nápravy za viny. Dalším důvodem je vděčnost Pánu Bohu a také prosba - můžeme si vyprosit zdraví nebo usmíření v rodině. Čím déle se putuje, tím delší je pak i modlitba. Modlitba na poutním místě umožní získat odpustky, tedy rozmnožit dobro. Prostě: Když se někdo opije a rozbije skleník na cucky, je to jeho vina. Když se usmíří s rodinou a omluví se, koupí nové sklo a vyzná se ve zpovědi s touhou se polepšit, je mu odpuštěno a Bůh už mu to nebude vyčítat. Zůstává však špatná pověst. Když pak ale jde na pouť, také se o tom bude mluvit. Dobrá pověst pak překryje tu špatnou, takže i díky jedné osobě církev více zazáří v bělostném šatě jako Kristova nevěsta. 
Myslíte, že poutnictví může být i škodlivé - když víra žije jen ze zážitků z poutí?
Podle mě by se zneužívání poutí zabránilo tím, že poutník by si musel pamatovat "jsem poutníkem po celý rok" a byl by členem moderně ustanoveného poutnického bratrstva. To by mělo tyto zásady: velká pouť jednou za rok, jednou za měsíc nějaká akce v rámci duchovního programu, jednou za týden něco udělat pro kostel a jednou denně modlitba zaměřená na poutě. Tedy ne jen "lítat" daleko, ale zapojit se do života farnosti. 
Co když se poutník upne jen na jedno poutní místo?
Pokud se poutník řídí jakýmsi turisticko-náboženským pohledem - "líbí se mi tento kraj a způsob zbožnosti" - nemůžeme nic namítat, ale pokud by říkal, že jenom zde je to dobré, a jinde špatné, to by bylo trochu nezdravé.
Není lepší chodit na poutě úplně sám, aby měl člověk větší klid na rozjímání? 
Je to veliká otázka. Z hlediska rychlosti určitě, sám jsem ušel Velké Meziříčí - Vranov u Brna za devět a půl hodiny čistého času - s panem Kotačkou, který je přes svůj důchodový věk velmi zdatný chodec, nám to trvalo deset a půl. Z hlediska bezpečnosti to však není dobré, Pán Ježíš nadarmo neposílal učedníky po dvou. A dva mohou spolu mlčet i mluvit. Mohou se také vzájemně upozorňovat na krásy a zajímavosti v okolí. V něm lze vždy vyčíst moudrost Boží a pak o ní rozjímat, stejně jako o schopnostech, které Bůh svěřil člověku. Nakonec i ve větší skupině se dá svým způsobem rozjímat; moderní francouzští autoři mluví o "kontemplaci v tlačenici". 
Zmiňujete Francii, kde jste studoval. Dá se třeba srovnat česko-moravská poutní tradice s francouzskou? 
Studenti z dijonských středních škol putovávali každý rok do mateřského kláštera řádů cisterciáků. Pouť trvala skoro celou noc a bylo to nádherné. Zajímavou tradici - kterou založil před 100 lety básník Péguy - mají pařížští studenti: tři dny putují asi 100 km k Panně Marii v Chartres. Od nich jsme také přejali zvyk, že spatření mariánského chrámu slavíme písní Salve Regina - Zdrávas, Královno.
Rozhovor S P. JANEM PEŇÁZEM připravili Martina Jandlová a Jan Mazanec

Jít pomalým krokem ke Studánce aneb duchovní postřehy poutníka

Putování je jednou ze základních charakteristik křesťanského způsobu života. Člověk který je zabydlený stále na jednom místě, má tendenci se zajišťovat do budoucna a spoléhat jen na své lidské síly a prostředky. Postupně se mu vytrácí nápaditost a omezuje představivost. Ztrácí chuť spoluvytvářet něco s ostatními. Jeho duchovní život stagnuje a většinu své energie vyčerpává obhajováním toho, co dosud nabyl.
Člověk putující využívá všech svých sil a prostředků s rozmyslem, aby došel k cíli. Je si vědom, že na cestě jej může potkat mnoho věcí, které neovlivní svou silou a dovedností. To ho vede k hledání jistot ve stále se měnícím světě plném nových překvapení. Největší jistotu nachází v prozřetelnosti Boží a jeho péči o každého, i toho nejvíce odstrkovaného jedince. Člověk putující ví, že na cestě k jasnému cíli (duchovní zralosti) ho čekají nová setkání, nová překvapení. Postupně je mu dovoleno nahlížet do rozmanitosti a hravosti Božích cest. Tou samotnou a nejvlastnější cestou pro každého člověka je sám Ježíš. Proto my za nikoho nemůžeme ujít ani kousek cesty. Můžeme ho jen doprovázet a učit ho rozpoznávat Boží znamení. 
Vlastní duchovní život je určován osobním setkáváním s Ježíšem, které je zdrojem povzbuzujících impulsů a radosti. Ty nás motivují a podněcují, abychom žili z Lásky a pro Lásku jako Ježíš. Poutník může více vnímat Boží znamení na cestě v přírodě. Největším Božím znamením však je každé setkání s lidmi. Kromě toho je třeba rozpoznávat ještě hlubší znamení v událostech okolo nás. Při setkáních s druhými lidmi, byť byla velice krásná a příjemná, jindy zase trpěná a komplikovaná, poutníkovi jasně dochází, že musí jít dál. To ho nesmírně osvobozuje na jedné straně od zbytečných půtek a rozmíšek a na druhé straně od bláhové rozmařilosti. Nejdůležitější je náš vztah k Bohu, ostatní vztahy nás k němu jen orientují.
I když je poutník tělesně unaven a vysílen, neopomíjí zastávku u božích muk, křížků nebo soch svatých. Na životní cestě bývá člověk také unaven starostmi, a často pak sejde z cesty, protože přehlédl Boží znamení. Ta nám mohou zaostřit pohled na to podstatné a zároveň mohou i občerstvit a osvobodit od spoléhání na vlastní omezené síly.
Poutník si do svého života odnáší jeden základní rys: je důležité stále jít a nezadrhnout se, nezavrtávat se sám do sebe, do svých problémů, ale umět je odevzdat Pánu. Jak říká A. Exupéry: "Jít pomalým krokem ke studánce." Křesťanský život je boholidská záležitost. Velké změny v našem životě (směrem k většímu, opravdovému štěstí - životu v plnosti) jsou vždy záležitostí Boží. Z naší strany je důležité jít věrně a pomalu ke Studni s nevyčerpatelným pramenem života.
JAN KLÍMA
Z knihy Pouť do Říma od A do Z, napsali poutníci, sestavil Jan Peňáz, vydal Fatym, Vranov nad Dyjí v roce 2000.

Bez putování nedojdeme

Nalistujeme-li ve slovníku heslo Pouť, najdeme tam tyto významy: "1. putování, cesta, cestování, 2. putování na posvátné místo, 3. církevní slavnost k uctění památky světce, jemuž je zasvěcen místní kostel, kaple ap., spojená s lidovou zábavou, 4. (nověji zejména) tato zábava, atrakce, prodej u stánků ap." Většina současníků má pouť spojenou se střelnicí a centrifugou, horskou dráhou a autodromem, klobásami, cukrovou vatou a ohlušující muzikou. 
Jak daleko je takové světské hemžení od idylických poutí, jež známe třeba z Němcové, z Jiráska nebo z Baara, kdy se na návrší kolem poutního místa rozložilo pár kramářů se svými boudami, aby se u nich mohli ušlí poutníci občerstvit anebo si koupit něco na památku! Ale i tenhle žánrový obrázek je jen okrajovým třapečkem záležitostí, v níž hraje klasické perníkové srdce právě tak podružnou roli, jako současní mončičáci. To podstatné tkvělo a tkví přece v onom putování. 
Někdy jen na den na dva, jindy i na delší dobu (to když se šlo třeba až do Vambeřic nebo do Mariazell) se naši pradědové a prabáby vytrhli z koloběhu každodenního života a vydali se se svými sousedy a spolufarníky na cestu. Jistě, šlo taky o kus společenské události a o příležitost k odreagování, ale přece jenom hlavní byl při tom onen "zbožný úmysl" - pouť za Někým, koho chceme uctít modlitbou, písní a vlastně i tou fyzickou námahou z dlouhé chůze, komu chceme svěřit své starosti a trápení a koho chceme poprosit, aby nás jich zbavil, nebo nám je alespoň pomohl nést. 
Představa houfce, táhnoucího krajinou, nesoucího korouhve a zpívajícího nábožné písně, jejichž jednotlivé verše hlasitě vyvolává předříkávač, třeba u leckoho z nás vzbudí shovívavé pousmání. Ale neprávem. V těch prostých projevech víry bylo tolik koncentrace (tehdy se říkávalo "usebrání"), že ji svým předkům můžeme v dnešním zápase s uspěchaností leda závidět. I my se sice občas vydáme do Staré Boleslavi nebo na Hostýn, ale v drtivé většině autem, vlakem nebo autobusem, protože na nic jiného prostě "není čas". Přitom to někdejší putování jako by bylo metaforickým obrazem celého našeho života. I o něm přece hovoříme jako o "pouti". I v něm táhneme spolu se svými bližními. Občas jdeme utěšenou krajinou, občas slzavým údolím. Chvílemi prší, chvílemi svítí sluníčko. Připadáme si najednou ušlí a unavení, ale myslíme na cíl, který se nám zdá ještě v nedohlednu, ale k němuž chceme dospět. Na konec naší cesty, kde se sejdeme s mnoha dalšími poutníky a společně vzdáme chválu Pánu nad námi. A věříme, že po všem pozemském plahočení nám tam bude odměnou taky nějaká ta pouť ve smyslu všeobecné slavnosti. Oddech, radost a potěšení a kdoví - třeba i cukrová vata.
Jaroslav Someš

Poutě a poutníci dříve 

Chození na poutní místa či k sakrálním objektům má starý původ. Už ve starozákonní Druhé knize Mojžíšově v kap. 13. Hospodin přikazuje Židům třikrát do roka putovati do Jeruzaléma o slavnosti Velké noci, po první žni, o tenicích a v době, kdy je všechno sklizeno. 
Putování do Říma k hrobům sv. Petra a Pavla, jakož i pozdější navštěvování chrámů a hrobů národních světců má dlouholetou náboženskou tradici. Poutní místa se dostávala do povědomí lidí zázraky a mimořádnými událostmi. Následně pak zde lidé hledali pomoc nebo děkovali za její uskutečnění. 
Na Moravě se tradice poutí zesílila po roce 1863, kdy se na Velehradě slavilo milénium příchodu Cyrila a Metoděje. Obyvatelé Uherskohradišťska navštěvovali poutní místa Velehrad, Provodov, sv. Kopeček u Olomouce, Žarošice, sv. Klimentek u Osvětiman, sv. Hostýn, sv. Hora u Příbrami, Štípa u Zlína, sv. Antoníček u Blatnice, Křtiny, Vranov, Šaštín, Vambeřice. Mariazell nebo porcinkula v Uh. Hradišti, Uh. Brod, Barborka u Buchlovic či Mařatice. Pouť byla organizována obvykle nějakou nábožensky orientovanou korporací nebo organizací. 
Podle toho, v jaké vzdálenosti se poutní místo nacházelo, se organizoval i způsob putování. Na vzdálenější místa se v minulosti chodilo pěšky a s koňskými potahy, někdy se cesta kombinovala s dopravou vlakem. Po druhé světové válce se začalo využívat autobusů, vlaků a později osobních aut. 
Pěší průvody měly svůj pevný řád a průběh vžitý časem. Poutníci ze Starého Města a okolí chodili na Velehrad pěšky. Průvod vycházel z obce od kostela za zvuku zvonů. V čele průvodu byl nesen ministranty ověnčený křížek a "cedulka" s označením místa procesí. Nejprve šli chlapci, pak muži a v jejich středu "předříkávač", zpěvák, jemuž se také říkalo "starší bratr". Jeho úlohou bylo vedení a organizování průvodu. Měl zodpovědnost za pořádek a šťastný návrat domů. Odrostlejší chlapci nesli korouhvičky. Na konci průvodu šly ženy, vůz s muzikanty anebo jen s hudebními nástroji, když šli muzikanti v průvodu spolu s muži. Procesí vyprovodil místní kněz po hranici obce. Sám se pouti nezúčastňoval. Během průvodu se lidé modlili růženec, litanie, které byly předříkávány stejně jako slova písní. Nejčastěji se chodilo polní cestou, hájem a zastavovalo se u sošky sv. Jana nebo po hlavní silnici a procesí se krátce zastavilo u kříže či svatého obrázku k malé pobožnosti. 
Na pokyn hlavního organizátora se průvod zastavoval i ke krátkému odpočinku, kde se lidé občerstvili. Jedlo se málo, vždy si každý něco k jídlu nesl s sebou. Většinou si brali chleba, uvařená vajíčka a nepečené buchty. Když bylo vidět věže velehradského kostela, průvod se zastavil naposled. Poutníci se upravili, ženy, které nosily kroj, si přioblékly lepší vrchní sukni či jupku, popř. se obuly, aby mohly vejít do kostela. Za hlaholu zvonů vítal procesí místní kněz, který průvod přivedl ke chrámu. 
Procesí z Topolné měla na Velehrad dál, a proto vycházela dřív. Obvykle po ranní mši sv. v 6 hodin ráno se seřadil průvod před kostelem v Bílovicích. Nejprve šel s křížkem ministrant a kněz, pak děti, muži, někdy jen tři muzikanti. Vždy se chodilo přes louky k řece Moravě, kde celé procesí převezl postupně převozník na druhou stranu. V Huštěnovicích byla větší zastávka, kde se něco málo "vzalo k jídlu", které většina žen nesla v noškách na zádech. 
Procesí na různá místa měla svá "specifika". Na poutní místo do Žarošic se nosila v průvodu soška Panny Marie na nosítkách, ženy nesly rozžaté svíce. 
Na Hostýnek chodili uherskohradišťští poutníci dva dny a po cestě museli přenocovat. Spávalo se na známých, již ověřených místech - v soukromí, ve školách, na farách, ve stodolách na slámě i v hospodách. Na Hostýnek se chodilo dvakrát do roka. Nejčastěji 15. srpna na svátek Nanebevzetí Panny Marie a v první neděli v říjnu na pouť růžencovou nebo druhou říjnovou neděli na pouť dušičkovou. Na dušičkovou pouť se vycházelo z úpatí Hostýnka, poutníci nesli v průvodě v rukou svíčky, někteří i fotografie svých zemřelých, za něž se večer sloužila mše. Často zde poutníci zůstávali na adoraci přes noc, kde v lavicích přespali. Řada hostýnských schodů dávala poutníkům možnost provést pobožnost kajícnosti, která se prováděla pomodlením otčenáše na každém schodku. Poutníci z Topolné nesli s sebou v roce 1870 na horu Hostýn i dvě cihly, kterých bylo potřeba na opravu kostela, čímž přinášeli také oběť, jež patří k pouti.
Dr. Ludmila Tarcalová

Provolání

Veledůstojní páni a též pp. starší bratři vůdcové průvodů na Sv. Hostýn se uctivě žádají, aby se vždy průvod u vodní kapličky seřadil a tak za zpěvu písní do chrámu Páně vešel, používaje výstupu po levé straně schodiště, jakož aby se vždy předem processí u duchovní správy na Sv. Hostýné včas ohlásili, má-li se mu zvoniti a v ústrety jíti. Zároveň se uctivě žádá, aby se vůdcové průvodu zapsali do knihy v sakristii vyložené s udáním osady a počtu svých poutníků.
Duchovní správa na Sv. Hostýné, Hlasy svatohostýnské č.8 rok 1910

Jak se chovati na pouti podle knihy  "Poutník Mariánský"

Kniha vyšla v roce 1880 v Opavě a obsahuje dále poutní písně a motlitby. Následují otisky prvních čtyř stran s důtklivým připomenutím poutníkům.

Kliknutím na zmenšenou stránku se dostanete na švabachem psaný text.

Ostraváci na Hostýně - ze záznamů o poutích.

Kolem třetí hodiny tu byli ctitelé Matky Svatohostýnské z Moravské Ostravy, kteří přijeli zvláštním vlakem. Poněvadž se o Ostravě tolik mluví , dali jsme si na Ostravské zvláště pozor. Přede vším měli Ostravští štěstí; nebo jen vešli do svatyně, a zatmělo se, zablesklo a už se lilo. V Mor Ostravě jsou zvláštní poměry, už proto, že mezi obyvatelstvem, zvláště mezi horníky a hutníky jsou zastoupeny tři národy, Češi, Němci a Poláci. Odtud všecky ohlášky kostelní čili tak zvaný informátor děje se ve třech jazycích. Všichni v městě i v okolí naříkají na tamnější poměry sociální. 
Než dp. Leop. Bureš, čilý vůdce pouti, dovedl se znamenitě zastávati Ostravanů, alespoň lepších. Však i Ostravané sami to dobře dovedou. Je nás na šest set, pravila jedna poutnice v sakristii. Když jsme začali v r. 1889 bylo nás čtrnáct, potom to stoupalo každým rokem, že jsme si najali i zvláštní vlak; vloni nás bylo přes tři sta a letos je nás tedy už na šest set; tak to jde v před. A hned se k ní přidružila druhá, která přinášela balík velkých oltářních svící, řkouc; ne, Ostrava není tak zlá. 
A vskutku soudíme-li podle poutníků, jichž po odečtení těch, kdo byli z okolí, jistě bylo na čtyři sta, má Moravská Ostrava také silný dobrý živel.
Poněvadž v neděli a v pondělí skoro ustavičně pršelo, musili býti poutníci Ostravští ponejvíce v kostele a vydrželi to. To se toho můžete pomodlit, řekl kdosi; načež odpověděli: Však toho také potřebujeme. Skoro všichni byli u sv. zpovědi. V neděli odpoledne měli křížovou cestu a večer světelný průvod v kostele. V pondělí ráno měli jako jiní poutníci společné sv. přijímání .a pak kázání; před polednem pak výklad historie a výzdoby sv. Hostýna. Mnozí koupili si popis svatyně a přihlásili se za odběratele Hlasů Svatohostýnských. Po polednách odcházeli, a to se srdcem pohnutým. 
Tak oslavili Ostravští u Matky Svatohostýnské spolu slavnost sv. Prokopa (4. července) patrona horníků,  jejž v Mor. Ostravě slavně oslavují. V dolech a továrnách se nepracuje a na náměstí jsou služby Boži. 

Milý, svatý Prokope, čiň, ať darmo nekope 
v zemi kovkop ubohý zbav ho smutné mátohy,
zažeň všecky satany, děsné lidstva katany.

Hlasy svatohostýnské č.8 rok 1910