Svatý Hostýn

Autor příspěvku předkládá k uvážení, zda by nebylo vhodné projednat tento návrh v plenárních sněmovních kroužcích ve všech diecézích Čech a Moravy. 
(Charismatická společenství by jej zatím mohla alespoň rok promodlovat, aby to nebyla jen "člověčina"). 

Díl 2

AKTIVNÍ A UVĚDOMĚLÍ LAICI PŘI BOHOSLUŽBÁCH

Uvedení do problematiky: 
Už Koncil pravil, že nestačí, aby se při bohoslužbách zachovávaly zákony jejich platného konání, ale "aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem". S většinou katolické menšiny u nás sice slova konstituce O posvátné liturgii ani "nehnula", jenomže našlo-li se pár spravedlivých v Sodomě, najdou se uvědomělí aktivní laici i v našich podřimujících farnostech. Podívejme se dnes zblízka na několik druhů těchto příkladných jedinců, lépe řečeno, osob s osobitým osobním povoláním, které jsou ozdobou, chloubou a hybateli každé katolické farnosti:

Bratr Vstavač aneb laický ceremoniář 
Jedná se o nediskutovatelnou i když neformální autoritu farního společenství obdařenou výraznou dávkou osobní statečnosti a autonomie. Nezřídka se tato služba překrývá s funkcí kostelníka. Bratr Vstavač se obvykle vyznačuje latentní znalostí liturgických předpisů nebo alespoň jejich místní varianty v podobě tradic zděděných po předcích. Ve společenství proto zastává službu laického ceremoniáře. Jde o službu neplacenou a dotyčný jedinec se do ní jmenuje aktivně a uvědoměle sám. 
Z toho vyplývá jeho specifické místo ve společenství Božího lidu: při méně obvyklých a tudíž choulostivých slavnostech liturgického roku jako jsou Vánoce, Velikonoce apod. jediný bratr Vstavač s jistotou ví nebo spíše intuitivně vycítí, kdy se má vstávat a kdy sedět, případně klečet. Zvláště pro náhodně příchozí nebo tzv. jednoročáky je jeho služba nepostradatelná. 
Rovněž jste-li v některé farnosti hostem, měli byste se snažit dle katolického kostelního bontonu urychleně identifikovat místního bratra Vstavače a veškerá liturgická gesta vykonávat takříkajíc pod jeho taktovkou. 

Sestra Klekánice  
evidentně nejzbožnější žena farnosti bývá prodchnuta silnou mariánskou nebo jinou partikulární úctou. Její rolí je dávat všem dobrý příklad a tím pozvedat duchovní úroveň farnosti. Většinou diriguje farní obec ke zvýšení výkonů ve vnějších gestech zbožnosti, tzn. určuje, kdy se má klečet. Pro tuto službu mívá výrazné charisma: tam, kde se může stát či sedět, sestra Klekánice si raději klekne, čímž dá průchod své niterné zbožnosti, a tím zve ostatní naprosto nenásilně k následování. Ráda takto příkladně pokleká ve frontě na svaté přijímání, ale její služba se tím rozhodně nevyčerpává; i při závěrečném požehnání, kdy kněz vyzve stojící shromáždění slovy: "skloňte se před Bohem a přijměte požehnání", sestra klekánice padá bez váhání a bez prodlení na kolena, čímž strhává váhavé věřící, kteří si nejsou zcela jisti, co se právě patří.
Výjimkou zpravidla bývají závěrečné sloky mešních písní nebo jiné příležitostné zpěvy na závěr (Svatý Václave, Tisíckrát pozdravujeme tebe, Sbohem má radosti apod.), při nichž Klekánice nutí lidi stát a vytrvat až do poslední strofy, a poté ještě zakleknout k "Pochválena a pozdravena" a následné domodlovací sekvenci, zatímco pan farář s ministranty je už dávno v sakristii (ne-li na další mši svaté). 
Dojde-li někdy ke kolizi rolí s bratrem Vstavačem, vítězí sestra Klekánice, a to pro svou nespornou morální převahu. 

Sestra Viktorka 
zahajuje při absenci varhaníka ve všedních dnech společný zpěv. Mnohdy bývá terčem kritiky reptavého lidu Božího, jelikož nasadila příliš vysoko nebo příliš nízko, protože to moc žene, anebo naopak natahuje... zkrátka potenciální mučednice společenství. 
Pokud však sestra Viktorka náhodou chybí, všichni rázem docení její význam i velikost její oběti pro obecné blaho dobrovolníků k jejímu zastoupení bývá jak šafránu. V takové situaci zůstane "černý Petr" začínání zpěvu zřejmě panu faráři. 

Varhaníci 
Kromě profesionálů, kterýmžto nelze zpravidla zhola nic vytknout, ale jimiž se naše kostelní kůry zase až tak nehemží, tvoří základnu hudebního doprovodu liturgie vesměs dobrovolníci. Rekrutují se z řad úplných samouků či někdejších absolventů "lidušky", přeučivších se obětavě z klavíru nebo samohrajek "Casio" na krotitele kůrových píšťal. Dělí se zhruba na dvě kategorie: 
1. Varhaník sprinter: 
Je přesvědčen, že má-li unylý kostelní zpěv "utáhnout", musí být alespoň o takt před věřícími. Proto začíná svižně a nekompromisně uhání vpřed. Problém spočívá v tom, že svůj náskok rád zvětšuje (což lze vysvětlit i tím, že skrze hřmění varhan k němu chabý zpěv zdola vůbec nedolehne). Dochází pak k zajímavému úkazu, kdy peloton věřících trpělivě zdolává ordinárium svým léty vyzkoušeným a ničím nenarušitelným tempem, zatímco se z nich postupně vydělují hudebně nadanější jedinci, kteří se , snaží držet krok s varhaníkem. Nutno podotknout, že některým se to daří jen za cenu použití pochybné metody "přískoků": vyrovnávají svůj skluz tím, že přeskakují některá slova i celé pasáže modliteb nebo písní. (Z pelotonu samozřejmě vypadávají rovněž zarytí individualisté, kteří mají vždycky své tempo jak na modlitby tak i na zpěv ale to je kapitola sama pro sebe). 
V každém případě je konečným výsledkem úplně nová, dosud neslýchaná polyfonní skladba, připomínající vzdáleně kánon. Pěvci bývají příjemně překvapeni, když se někdy na konci písně všichni zase sejdou. 
2. Varhaník brzdič: 
Hraje s přesvědčením, že čím pomaleji, tím velebněji. Sází na jistotu, nepotřebuje si dodávat sebevědomí tím, že by exhiboval rychlou hrou (notabene když jí většinou ani není schopen). Favoritem rytmuchtivé mládeže sice bývá zřídkakdy, zato u dříve narozených sbírá nezasloužené body, protože při jeho produkci se rozhodně nikdo neztratí ani nezadýchá. 
Obě kategorie varhaníků se svorně vyžívají ve chvílích po svatém přijímání nebo na závěr mše svaté, kdy je možno spustit improvizaci. Pod přívalem múzy znásobené posvátností chvíle i prostoru jsou pak schopni vyprodukovat na tř tóny stupnice C-dur takové kreace, že by se za . ně nemusel stydět ani sám veliký Johann Sebastian! 

Trvalí jáhni  
Ženatý trvalý jáhen je v našich farnostem zatím ještě "vzácným ptákem", jehož výskyt je ze strany kléru víceméně trpěn. Bývá připouštěn ke čtení evangelia, podávání svatého přijímání a propouštění věřících na závěr bohoslužby slovy: "Jděte ve jménu Páně" (pokud ovšem celebrující kněz nezapomene, že má vedle sebe jáhna, a neodříká si to sám). 
Je-li z domova manželkou řádně vycepován, může mu být svěřena i purifikace bohoslužebných nádob. A pokud má nad sebou skutečně velkorysého administrátora, může být jeho zapojení ve farnosti podstatně širší: bývá využíván k různým nepopulárním službám jako je vyučování náboženství a veškeré přípravy (zvláště přípravy nevěřících na přijetí svátostí všeho druhu). V ideálním případě smí i pohřbívat, případně kázat v krematoriu.

Prof. Tomáš Marný z Bludovic, v.r. 
Převzato z magazínu Effatha

Ve vlaku do Bystřice jede mladík a žvýká žvýkačku. Asi tak po půlhodině se k němu nakloní babička sedící naproti němu a povídá: "To jste hodný mladý pane, že si se mnou povídáte, ale já vás vůbec neslyším."

V nejmenovaném poutním chrámu se na počátku svatopostní doby nenašlo dosti ochotných lidí na úklid. Pan farář nad tím mávl rukou a řekl: "Bude se zpívat píseň Pozdvihni se duše z prachu ...., tak ať se má alespoň z čeho zvedat."

Starší kněz je obklopen ministranty, kteří se předvádějí, jak jsou sportovně zdatní. První udělá tři kotouly, další chodí po rukou, jiný dělá kliky a všichni společně říkají - to otče už nedokážete.
Kněz reaguje protiútokem. Vyndá zubní protézu a zacvaká s ní. A prohodí - a to zase nedokážete vy kluci !!

Mladší kněz, který při své činnosti využívá počítač, začíná mši svatou:
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Enter.

Chcete se oženit v nebi? Na zemi je to přeci jenom snadnější...
Cestou na svatební obřad dojde k autonehodě a oba snoubenci na místě zahynou. Jdou spolu do nebe. Čekají na příjmu na svatého Petra. Když přijde, hned se ho ptají, jestli je možné v nebi uzavřít manželství.
Svatý Petr říká:"No, je to poprvé, co se na tohle někdo ptá. Musím to jít zjistit." 
Pár sedí v přijímací místnosti už několik měsíců a oba již ztrácejí trpělivost, když se svatý Petr znovu objeví s odpovědí: 
"Je to dobré, v nebi můžete být oddáni."  
Ale proč to tak dlouho trvalo.
"Nedalo se to uspíšit, tři měsíce jsem tady hledal kněze" odpověděl svatý Petr.

Bratři Mrštíkové, "Rok na vsi". Scéna na honu.
Pan farář vystřelí na zajíce, lehce ho zraní a zajíc běží dál. Druhý střelec ho dobře mířenou ranou skolí a komentuje to slovy: "Vy jste mu dal, pane faráři poslední pomazání, já jsem ho poslal do nebe."

Vyprávění ženy z Buchlovic na Moravském Slovácku:
"To sem ,byla ešče děvčica. Šli jsme na púť do Koryčan. Šel s náma aj jeden Kostelaňák a na čaganu přes rameno nesl si uzlíček s buchtama a také vajíčka natvrdo. 
Když jsme zrovna byli v místě, kde bylo třeba vylézt hore na mezu, zpívali jsme: "Pohlédněme do nebe, jak se Ona raduje". Strýc z Kostelan asi nezpíval bezmyšlenkovitě, možná se díval spíš do nebe než na cestu ... takže při tom zapackoval a spadl. Uzlíček se sesmekl s čagana a vajíčka s buchtama; se rozkutálela po silnici. Nevím, jak se radovala Panenka Maria. Koryčanská, ale nám z toho bylo náramně veselo."

Šlo procesí na Hostýnek. Bylo to v době, kdy ještě s nimi chodil předzpěvák, protože mnozí lidé neměli kancionál a ne všichni uměli číst. Cesty byly ve špatném stavu, a tak v předu. kráčející předzpěvák zvolal: "Tu je jáma, pozor déte!" Ostatní, již dosti zmožení chůzí a horkem, bezmyšlenkovitě zazpívali: "Tu je jáma, pozor déte!" 
Předzpěvák si uvědomil jejich komický omyl a považoval za nutné svým sytým barytonem uvést věc na pravou míru. Jaké však bylo jeho překvapení, když uslyšel, že i tentokrát po něm sborově opakují: "To, lidičky, nezpívéte!

Prodavač na poutním místě nabízel svaté obrázky: "Kupte si svatého Jana, kupte si svatého Antoníčka, kupte si svatou rodinu." . Jedna poutnice ho požádala: "Dejte nám svatý pokoj!"

Okolo svátku svátého Jana Nepomuckého na mnohých místech v Čechách chodili lidé v procesích k některé z kapliček zasvěcené tomuto světci. V jedné vesnici vyšlo takové procesí a předzpěvák začal: "Odkud Jene smuten kráčíš?" "Ale byl jsem si pro petrolej," odpověděl muž, který šel naproti nim a náhodou se jmenoval Jan.

Při cestě do Svaté země jsme taky navštívili Zeď nářků v Jeruzalémě. Bylo u ní mnoho Židů, kteří se jí dotýkali čelem a přitom se modlili. Najednou jsem si všiml, že jeden z nich má u ucha přiložený přenosný telefonní přístroj. Bylo mi líto, že neumím hebrejsky, zajímalo by mne, s kým to vlastně mluvil a co mu říkal.

Turista přišel ke kostelu - kulturní památce. Prvně si ji prohlížel z vnějšku. Když jeho zrak sjížděl od špičky věže dolů, najednou ustrnul: svod hromosvodu umístěného na špičce věže byl asi dva metry nad zemí přerušen a kus drátu chybělo. Šel do kostela, vyhledal kostelníka a upozorňoval ho na to: "Víme o tom," nevzrušoval se kostelník. "Ale věž kostela je tady nejvyšším bodem, v okolí není nic vyššího, to je přeci a nebezpečné," vysvětloval technicky vzdělaný turista. "Ten svod poškodili před třemi léty, když opravovali fasádu," argumentoval kostelník. "Tak pokud za tu dobu neudeřil do věže blesk, tak to svědčí o nadpřirozené ochraně," skončil řeč turista.

"A zde vidíte lebku svatého Ludigarda," říká průvodce turistům v jednom chrámu ve Florencii. "Lebku svatého Ludigarda nám ukazovali v kostele v Miláně," namítají turisté. "Tam mají světcovu lebku z mladších let, my máme lebku z doby jeho dospělosti," nedá se vyvést z konceptu průvodce.

Paní Irena byla .na pouti. Chtěla jít při té příležitosti taky ke svaté zpovědi. V několika zpovědnicích se skutečně zpovídalo, ale u každé z nich byla fronta kajícníků. Paní Irena. se tedy posta.vila do fronty a čekala. Po chvilce viděla, že do jedné z volných zpovědnic přichází kněz. Rychle k ní vykročila, přiklekla a začala se zpovídat. Kněz se ve zpovědnici vrtěl a prohledával záhyby kleriky. Paní Irena. se nad tím v duchu pohoršovala. Když skončila svoje vyznání, knězi se právě podařilo vytáhnout z kapsy naslouchací přístroj, nasadil si ho na ucho a řekl: "Tak můžete začít!"

"Vy máte možnost poslouchat vynikající teology, to je pro vás snadné věřit. Děkujte Bohu za to!"
"Ano, děkuji Bohu za to, že ještě věřím, i když jsem slyšel mluvit tolik různých teologů."

V hromadném dopravním prostředku seděl kněz a vedle něho několik mladíků, kteří byli dosti hluční a hlavně hojně používali neslušná slova. Kněz je napomenul takto: "Hoši, to co vy berete do pusy, by se jiný rozmýšlel vzít na lopatu."

Cyklista se marně snaží odemknout zámek u kola.
"Pomodli se ke svatému Petrovi," radí mu babička, "ten má v ruce klíč, mohl by ti pomoci."
"Spíš se asi pomodlím ke svatému Pavlovi, tady už jenom pomůže, rozetnout to mečem," odpoví nešťastný cyklista.

Ostrava dlouho usilovala, aby měla biskupa. Někteří říkali: "Každá husa má biskupa, jen my nemáme nic." Pan farář reptající věřící uklidňoval: "Žádost už byla poslána do Říma, musíte čekat. Víte, že Řím je věčný."
V roce 1996 se však dočkali. 

Čerpáno z knihy "Humor za kostelem" Ladislava Jílka

V jedné farnosti pravidelně kostelník upíjí v sakristii mešní víno. Farář dostane jednak podezření, jednak (jak už to v mnohých farnostech bývá) anonymní udání od věrných duší. A tak se jednoho dne schová v sakristii za obraz Ježíše a čeká, co se bude dít.
Cvakne klika a už je tu kostelník. Otevře skříňku, vytáhne láhev, pohledem se ujistí, že je v sakristii sám a otočí se k obrazu Panny Marie.
"Panno Maria, že si můžu dát alespoň trošku? Jestli ne, tak to řekni." Jelikož obraz nic neříká, kostelník již pozvedá toužebně láhev - když tu se za jeho zády ozve: "Nech to víno na pokoji!"
Kostelník se otočí k obrazu Ježíše a odsekne: "Tebe jsem se, Ježíši, na nic neptal!"

Dva velice chudí Židé spatří před katolickým kostelem v Bostonu nápis: Každý Žid, který se dá pokřtít, dostane 100 dolarů. 
Dlouho váhají, zda mají zradit svatou víru předků, až je hlad donutí alespoň ke kompromisu: pokřtít se dá jenom jeden, a ten se pak s tím druhým o odměnu rozdělí. Los padne na Šimona. Jde dovnitř, zatímco Juda mrzne venku.
Čeká hodinu, dvě, tři... Konečně Šimon vyjde a září jako měsíček. "Tak co? Jaké to bylo?" vyzvídá Juda. "Skvělé! Vykoupali mě, šaty vyčistili, boty vyleštili a po křtu mě jeptišky dokonce pohostily." - "A peníze? Máš?" 
Šimon se ušklíbne: "To je to, co na vás Židech nemůžu vystát: furt myslíte jenom na peníze!"

Opravdu se stalo:
V pohraničí měl jeden farář na starost sedm farností. Když jel v neděli dopoledne ze čtvrté mše svaté, zastavila ho policie a po kontrole dokladů mu dali ještě dýchnou do balónku, který po chvíli trochu zezelenal.
"To víte," hájí se farář, "součástí mé práce, za kterou jsem placen státem, je sloužit mši svatou, při které musím pít víno."
Policisté uznali, že je to pravda a kněze nechali pokračovat v cestě s odůvodněním, že vlastně pije v rámci plnění pracovních povinností, a vícekrát jej nezastavovali. 

Mojžíš sestupuje s hory se zákoníkem v ruce. Shromáždí svůj lid a praví: "Mám pro vás dvě zprávy, dobrou a špatnou. Ta dobrá - z dvaačtyřiceti zákonů jsem to usmlouval na deset. Ta špatná - Nesesmilníš tam zůstalo!"

V malém přímořském městečku je páter v kostele již unaven ze zpovídání, když má neustále poslouchat, jak se mu lidé svěřují se svými nevěrami. A tak na jednou vyhlásil: Kdo se mi chce svěřit s tím, že byl svému manželovi nebo manželce nevěrný, stačí, když mi řekne, že spadl do zálivu.
Tato konvence se ujala a páter měl ulehčenu práci. Čas plynul a starý páter zemřel. Na jeho místo nastoupil nový.
Po několika dnech navštíví nový páter policejní stanici. "Měli byste něco udělat s bezpečností u zálivu. Neustále tam padají lidé", říká policistovi. Ten se pobaveně usměje a doporučí páterovi, aby zašel za policejním ředitelem.
Policejnímu řediteli  páterova nevědomost také přijde k smíchu a pošle jej za starostou.
Páter jde za starostou:
"Měli byste něco udělat s bezpečností kolem zálivu, neustále tam lidé padají", stěžuje si. Starosta se směje, až se za břicho popadá. Páter už se rozčílí: "No to není žádná legrace! Zrovna vaše žena tam minulý týden spadla šestkrát!"