Komunita Českě provincie Kongregace milosrdných sester Svatého Kříže

Na Svatém Hostýně se sestry starají o baziliku Nanebevzetí Panny Marie a kromě toho vedou domácnost místního společenství jezuitů. Obývají přízemí Poutního domu č.1.

Něco z historie milosrdných sester

Naše kořeny

sahají do devatenáctého století, do doby nepředstavitelné chudoby a velkých společenských změn. Velký sociální apoštol, švýcarský kapucín P. Theodosius Florentini (1808–1865) se rozhodl bojovat proti sociální a mravní bídě odvážnými prostředky. Založil řeholní společenství, které se mělo zabývat vzděláním a výchovou mládeže a péči o chudé a nemocné. Podle vlastních slov chtěl P. Theodosius uspořádat novou kongregaci tak, aby se všude hodila. Tak vznikla ve Švýcarsku kongregace Školských sester sv. Kříže, z níž v roce 1856 vznikla kongregace Milosrdných sester sv. Kříže s mateřským domem v Ingenbohlu. Spoluzakladatelkou a první generální představenou Milosrdných sester sv. Kříže se stala Matka Marie Terezie Schererová (1825–1888). Byla věrnou pomocnicí zakladatele, který poznával v tíživých potřebách doby Boží vůli a který v mnohém předešel dobu.
Zakladatelé se snažili v neomezené důvěře v Boží pomoc a otcovskou dobrotu mírnit utrpení lidí a prosazovat spravedlnost. P. Theodosius hluboce vnímal bídu dělníků v době začínající industrializace, a proto se rozhodl vnést do vedení továren ducha křesťanské solidarity. Začal ve Švýcarsku a pokračoval v roce 1860 v Čechách zakoupením továrny na sukno v Horním Litvínově. Výtěžek měl zajistit dělníkům spravedlivou mzdu a sloužit sociálním účelům. Sestry měly mít účast na vedení. Při továrně založily malou nemocnici a školu pro děti dělníků. Vzhledem k různým nepříznivým podmínkám se projekt nezdařil. Po náhlé smrti P. Theodosia zůstalo jako dědictví břemeno dluhů, které matka Marie Terezie převzala, aby zachránila jeho čest. Po čtyřech letech se jí podařilo s pomocí spolusester dluhy uhradit.
Nastal rychlý rozvoj činnosti kongregace na mnoha dalších místech. Sestry se věnovaly službě dětem, chudým, nemocným, sirotkům, mládeži, lidem opuštěným a jakýmkoliv způsobem postiženým. Ještě za života spoluzakladatelky vznikly samostatné provincie: Čechy, Horní Rakousko, Slavonsko (Chorvatsko), Štýrsko-Korutany a Morava. Matka Marie Terezie Schererová vedla sestry k důvěře v Boží věrnost, ke statečnému snášení obtíží a k obětavé službě bližním.
Nejvyššího počtu členek dosáhla kongregace v roce 1940, kdy měla 9638 sester v 987 domech. To už působily sestry také v Indii, v Číně, v USA. V Evropě byly založeny provincie Německo, Tyrolsko, Maďarsko, Dolní Rakousko, Slovensko a Itálie.
V roce 1950 působilo v Československé republice 1846 Milosrdných sester svatého Kříže ve 103 domech, zařazených do tří provincií: Čechy (645 sester), Morava (646 sester) a Slovensko (555 sester).
Sestry z provincie Čechy se sídlem v Chebu byly většinou německé národnosti. V letech 1945–1954 byly vysídleny do Německa a do Švýcarska. V Bavorsku založily provincii s provinčním domem v Gemünden nad Mohanem.
V roce 1971 vznikla ve dvou zemích v Africe misie sester sv. Kříže. Činnost sester v Keni trvala sedm let, v Burundi do roku 1996, kdy vzhledem k občanské válce v zemi předaly sestry vybudovanou nemocnici domorodé kongregaci.
Rozkvět provincií v Indii umožňuje zakládání nových odvětví činnosti ve prospěch lidí odsunutých na okraj společnosti a pro povznesení důstojnosti ženy. Na Tajwanu, v Ugandě, v Brazílií a v ruském Permu se sestry zapojují do rozmanité pastorální a sociální pomoci dětem, nemocným a chudým.
Charisma zakladatelů se v průběhu dějin snažilo věrně prožívat 16.000 Milosrdných sester sv. Kříže, které už jsou na věčnosti.
Tyto sestry sloužily lidem podle slov, která dala Matka Marie Terezie napsat na hrob čtyř sester v Římě, které jako oběti blíženské lásky podlehly v Římě tyfu:
„Zcela Ukřižovanému, proto zcela bližnímu – zástupkyně lásky Kristovy.“

 

Dějiny české provincie

Na Moravu přišly tři sestry svatého Kříže v roce 1872 na pozvání hraběnky Luisy Šternberkové, která je poznala v Solnohradsku. Na jejím panství v Malenovicích založily sestry dětskou opatrovnu a dívčí školu. Brzy začaly působit v dětském domově ve Vizovicích, ve škole v Napajedlích, v pečovatelské službě v Bratislavě, v chlapeckém semináři v Kroměříži, v kněžském semináři v Olomouci, ve škole v Divákách a jinde. Od roku 1882 bylo ústředí provincie v Choryni.
Společenství rychle rostlo, sestry přebíraly školní a sociální činnost nejen na Moravě, ale i v tehdejších Uhrách, na území dnešního Maďarska, Slovenska, Rumunska a Jugoslávie. V roce 1912 bylo v moravské provincii 513 sester v 64 působištích. V roce 1913 došlo ke zřízení samostatné provincie Uhry se sídlem v Žambéku. K ní bylo přičleněno 36 působišť s 266 sestrami, z nichž více než sto sester pocházelo z Moravy.
„Jsem velmi šťastná, že naše sestry začaly působit na Moravě. Když budou pracovat v dobrém duchu a k blahu lidí, doufám, že Bůh udělí započatému dílu své požehnání a nechá tuto malou rostlinku vyrůst ve veliký strom.“
(Bl. M. M. Terezie v dopise kanovníku Seckovi 26.11.1873)

V době první světové války ošetřovaly sestry raněné vojáky v lazaretech. I po vzniku Československé republiky rozšiřovaly sestry svou činnost na poli křesťanského milosrdenství. Pracovaly nejen v nemocnicích, v sirotčincích, ve školách, v chudobincích, v domovech pro staré lidi, v církevních zařízeních, ale i v malých nebo větších společenstvích s výchovnou a sociální činností.
Klášter v Choryni už nestačil pro umístění nemocných sester a pro řeholní dorost, proto byl za velkých obětí vybudován v Kroměříži nový provinční dům. Byl posvěcen dne 14. září 1932 olomouckým arcibiskupem Dr. Leopoldem Prečanem. V roce 1938 měla moravská provincie 559 sester, 26 novicek a 53 kandidátek.
Po připojení pohraničních území k německé Říši a k Polsku muselo 76 českých sester svatého Kříže opustit pět ústavů v zabraném území. V době německé okupace byly klášterní školy zrušeny. Některé budovy, i velká část provinčního domu, byly zabrány pro německou mládež nebo lazarety. V posledním roce války se sestry zapojily do ošetřování ne­mocných partyzánů v Hostýnských vrších a v Beskydech. Zvláště byla ceněna odvážná pomoc sester z Choryně a z Lukova u Zlína.
Po skončení druhé světové války mohly na chvíli sestry obnovit své působení ve školách, koncem roku 1948 byly totiž klášterní školy opět zrušeny. Sestry vyučovaly náboženství na veřejných školách, učily hudbě a jazykům, pořádaly kurzy šití a vaření pro dívky a exercicie pro různé stavy. Už v roce 1949 byly zabrány některé domy pro státní účely.
Tři měsíce po internaci členů mužských řádů v roce 1950 nastalo soustřeďování ženských kongregací. Sestry sv. Kříže byly vystěhovány ve dvou etapách: 13. a 28. září 1950. V centra­lizačním klášteře v Bohosudově bylo umístěno 266 sester svatého Kříže z 25 domů. Zde soustředěné sestry pracovaly v různých továrnách v místě i v okolí: v kaolínce, ve Frutě, ve šroubárně, v textilních závodech, v domácí výrobě a také na polích. Žily pod dozorem zmocněnkyň neboli „referentek“ a pod kontrolou církevních tajemníků. O přesunu sester rozhodovala státní správa. Protesty a námitky představených nebyly brány v úvahu. Do října 1951 bylo velké bohosudovské společenství rozděleno do sedmnácti míst, protože ministerstvo obrany vyžadovalo klášter pro své účely. V březnu 1951 bylo Státním úřadem pro věci církevní rozděleno 33 nejmladších členek – novicek a kandidátek – do různých nemocnic. Odloučením od představených a od společenství měly být snadněji získány pro vystoupení z řádu. Bolestné bylo loučení se sestrami nemocnými a staršími, které byly státními úřady určeny do Vidnavy, vzdálené od Bohosudova 400 km. Stěhování 84 sester se uskutečnilo v neděli 27. května 1951. Už za tři měsíce se tyto nemocné a starší sestry musely opět stěhovat a to do Bílé Vody u Javorníka. Ubytovací podmínky byly na obou místech naprosto nevyhovující. Ve Vidnavě zůstaly čerstvé hroby pěti spolusester.
Koncem června 1951 musely sestry sv. Kříže ve věku do třiceti let nastoupit v továrně Elite ve Varnsdorfu. Tato skupina byla za několik měsíců přesunuta do přádelny lnu „Texlen“ v Horním Starém Městě a ubytována v továrních internátech v Dolním Lánově u Vrchlabí, později v Trutnově, a nakonec ve Svobodě nad Úpou.
Koncem září 1951 bylo 25 sester sv. Kříže z Bohosudova určeno do přádelny bavlny Velveta ve Varnsdorfu, dvanáct sester do továrny v Benešově nad Ploučnicí, dalších sedm do Krásné Lípy, odkud přešly po půl roce do Texlenu Žacléř. Nemocné a starší sestry byly odvezeny do centralizačních klášterů v Bílé Vodě a v Broumově. V této době pracovalo v různých továrnách v českém pohraničí celkem 310 sester svatého Kříže: 125 sester z provincie Čechy, 105 sester z moravské provincie a 80 ze Slovenska. Vzájemně se posilovaly ve věrnosti navzdory zastrašování, přemlouvání a šikanování ze strany státních orgánů, které osnovaly totální likvidaci řeholního života.
28. června 1952 byla provinční představená sestra Kamila Gelingová internována v Hejnicích. Odloučení od sester trvalo tři roky. Celkem bylo v Hejnicích internováno 72 řeholnic z osmnácti kongregací. Z naší kongregace zde bylo jedenáct sester.
Deset sester sv. Kříže bylo v letech 1950 – 1953 odsouzeno do vězení: za neohlášení úmyslu přechodu přes hranice, za pomoc k útěku jednoho střeženého pacienta, za rozšiřování modlitby mariánského roku a spisku o Fatimě a za tzv. „šíření poplašné zprávy". Nejdéle byla vězněna sestra Cyrila Ječmenová, která se při vyučování náboženství v Kroměříži odvážně zastala odsouzených představených řádů. Původní trest na osm let vězení byl po odvolání změněn na tři roky. Ve vězení v Kutné Hoře skládala tajně věčné sliby. Vrátila se s podlomeným zdravím.
Dvě sestry prožily v roce 1956–1957 šestnáct měsíců „v neznámu". Vedly domácnost brněnskému biskupu Skoupému a rožňavskému biskupu Pobožnému, kteří byli internováni v Roželově.
V českých věznicích bylo i několik slovenských sester svatého Kříže, mezi nimi i sestra Zdenka Schelingová, ošetřovatelka ve Státní nemocnici v Bratislavě.
V rámci plánované likvidace řeholnic bylo v letech 1954 – 1960 přeřazeno 290 sester sv. Kříže z osmi nemocnic do Ústavu léčby zářením v Paskově, do Psychiatrické léčebny v Kroměříži, do Léčebny pro dlouhodobě nemocné v Přestavlkách a do dvaceti dvou charitních a státních sociálních ústavů. V nich stejně jako v centralizačních klášterech, které byly přejmenovány na charitní domovy pro řeholnice, byly sestry pod dozorem státu, který vydával stále nové předpisy, např. o povinnosti hlášení pobytu mimo bydliště, o povolení k cestování, ke změně působiště, ke jmenování představené nebo zpovědníků. Styk s mateřským domem ve Švýcarsku byl velmi omezen, nebylo dovoleno přijímat dorost, studium bylo znemožněno. Zdraví sester bylo narušeno vysokými pracovními požadavky a přemísťováním z místa na místo. Jedna skupina se stěhovala během pěti let desetkrát. Přes všechno vnější pronásledování, domovní prohlídky, předvolávání k výslechům, žily sestry v důvěře v Boží Prozřetelnost a sesterská společenství se ještě více semkla v jednotě.
Duchovní poušť padesátých let se začínala ponenáhlu měnit. II. vatikánský koncil byl i pro naši kongregaci výzvou k návratu k duchu zakladatelů. Tím, že jsme mezinárodní kongregací, byly sestry hlouběji zapojeny do snahy světové církve o vnitřní obnovu. Koncilní dokumenty se tajně rozmnožovaly a studovaly.
V letech 1968 – 1970 mohly novicky a kandidátky, které dlouhá léta čekaly na skládání slibů, složit věčné sliby už veřejně. Krátkou dobu bylo možno přijímat nové uchazečky o řeholní život. Rozvinula se činnost ve farnostech s vyučováním náboženství a s apoštolátem mezi mládeží. Z nařízení Státního úřadu pro věci církevní musely sestry v dubnu 1972 tuto činnost ukončit.
Přibývalo starších sester, které musely opouštět státní ústavy. Charitní domovy v Bílé Vodě a v Choryni byly přeplněny. Provinční správa v letech 1970 – 1971 nechala opravit na vlastní náklady zchátralou farní budovu ve Štípě a koupený dům v Boršicích u Buchlovic. Zřídila v nich sesterské domovy, které se však brzy musely předat do správy České katolické Charity. Do Boršic se přestěhovaly především sestry z Broumova.
„Normalizace" politických poměrů zasáhla i nás nejrůznějšími administrativními opatřeními, zostřeným dohledem státní bezpečnosti a opětným zákazem přijímání dorostu. Neochromila však naši snahu o vnitřní prohloubení a o působení v rámci daných možností. Snažily jsme se o to, aby naše domy byly duchovními oázami, kde lidé nacházejí novou naději a posilu ve víře. Rozšiřovaly jsme náboženskou literaturu, udržovaly styky s mládeží i s rodinami a snažily se pomáhat kněžím ve farnostech. Se samozřejmou obětavostí konaly sestry mnoho jiných skrytých služeb. Bylo to např. zhotovování a praní kostelního prádla, čištění zanedbaných chrámů a svatostánků, tajné vyučování náboženství, posílání balíčků do Indie atd.
Představené opětovně posílaly na různá místa petice o legalizaci řeholního života. Mezitím tajně přijímaly a formovaly dorost. Naši odvahu k riziku posilovala upřímná touha žadatelek zasvětit svůj život Bohu. Statečně odolávaly vlivům prostředí a působily jako Milosrdné sestry svatého Kříže na místech, kam legální sestry neměly přístup.
Na konci pohnutého roku 1989 sestry z hloubi srdce zpívaly se žalmistou: „Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost.“
V následujících letech byly biskupské stolce opět obsazeny, řády mohly přijímat dorost, věřící se zapojovali do veřejného života. Změněná politická situace přinášela nové a nové požadavky. Vzhledem k jejich nedostatku bylo možné vyhovět jen několika žádostem. Mnoho dobrého vykonaly při své pastorační a zdravotnické službě české menšině v rumunském Gerníku.
Dne 29. září 1993, v den 43. výročí vystěhování sester, otec arcibiskup Mons. Jan Graubner znovu posvětil provinční dům v Kroměříži. Ten po restituci vyžadoval nákladné opravy, které byla hrazeny s pomocí spolusester ze zahraničí.
Sestry z Bílé Vody se mohly přestěhovat do Choryně a do Kroměříže. Na bělovodském hřbitově, který byl v roce 2000 prohlášen za národní památku, odpočívá 140 Milosrdných sester sv. Kříže.
Při oslavě 130. výročí příchodu sester na Moravu přijala sestra Filipa Macháčková v choryňském kostele pověření k misijnímu působení v ruském Permu.
Dnes se sestry mimo péči o nemocné spolusestry zapojují do katechezí, do práce ve školství a ve zdravotnictví, do projektů charitní služby, do výpomoci v pastoraci. Poskytují prostor k duchovním obnovám mládeže a jiných zájemců.

Milosrdná sestro svatého Kříže, církev a svět od tebe očekávají odvážnou otevřenost pro každou chudobu a bídu naší doby. Ať skrze tebe každý člověk pozná, že je ve své osobní situaci skrytý v tajemství vykoupení, v tajemství Ježíšovy smrti a vzkříšení. Nesnáze a těžkosti doby jsou jako půda, která dává vzrůst našemu charismatu. Můžeme na ně odpovědět právě tak v nemoci, v utrpení, v modlitbě jako v aktivní službě.
Jako jeden ze svých přeních úkolů považujeme službu našim nemocným a spolusestrám, které v těžkých dobách pronásledování věrně uchovaly dědictví našich zakladatelů a jsou pro nás podle slov naší zakladatelky požehnáním.
Láska k Pánu, který se stal chudým, nutila Františka k prožívání dokonalé chudoby. Proto se zřekl majetku, cti a moci a tak našel dokonalou radost … Naše chudoba se stává znamením následování Krista, jestliže je výrazem naší lásky k Bohu a k bližním.
Náš apoštolát spočívá především ve svědectví našeho zasvěceného života. Každá sestra, která se snaží prožívat své povolání vážně a s vytrvalou oddaností, se účastní poslání církve, totiž viditelně hlásat radostnou zvěst. To že smíme mít účast na Kristově díle spásy je naše pověření a naše radost.

Informace byly převzaty ze stránek Milosrdných sester

Aktuální stránky tohoto řeholního řádu   Starší verze stránek