|
Pouť jako fenomén
Středověká putování ke hrobu svatého Jakuba
Staršího Církev uznala celkem 21 mariánských zjevení od r. 1830
Je
to chůze po tom světě... Jít pomalým krokem ke Studánce aneb duchovní postřehy poutníka
Bez
putování nedojdeme Poutě a poutníci dříve
Mladý poutník navštívil
působiště Otce Pia - praktické informace z dlouhé pěší pouti
Pouť jako fenomén
S poutí jako
náboženským a v nejširším slova smyslu kulturním jevem se setkáváme snad
ve všech náboženských systémech. Jejich základním a společným
východiskem je vždy přijetí předpokladu, že na určitých místech je
člověku zvlášť blízká milost Boží.
Důvody pro pouť, ať individuální nebo skupinovou, se v průběhu staletí
příliš nezměnily. Lidé vždy hledali pomoc ve svých důležitých životních
rozhodnutích, těžkostech a ve vyslyšení proseb i tužeb. V této motivaci
sehrála důležitou roli také potřeba vzdát díky za případnou pomoc tam,
odkud přicházela a přichází. Povinnost putování je potom výrazem těchto
díků formou oběti. To platilo především v minulosti, kdy cesta k
posvátným místům byla téměř vždy spojena s nebezpečími a těžkostmi.
Věřící, toužící navštívit místa posvěcená životem a smrtí Ježíše Krista,
putovali do Palestiny už v dobách, kdy byla církev krutě pronásledována
římskou mocí. K velkému zlomu došlo až v roce 313, když církev získala
svobodu za císaře Konstantina. Sama císařova matka sv. Helena navštívila
místo Kristova narození. Nejstarší písemný záznam o putování do Svaté
země pochází od anonymního poutníka z Bordeaux z roku 334 po Kr.
POUŤ VE STŘEDOVĚKU
Nejvýznamnější a také nejfrekventovanější poutní trasou středověké
křesťanské Evropy se od konce 1l. století stává cesta do
severošpanělského Santiaga de Compostella (tehdy království León) k
hrobu apoštola sv. Jakuba. Paprsky jednotlivých poutnických cest se
sbíhaly ve středofrancouzském Vézelay. Cesty do tohoto města směřovaly
ze severní Francie, Flander, Německa i Skandinávie. Prvním velkým
shromaždištěm poutníků ze středoevropského prostoru byl klášter
Einsiedeln na území dnešního Švýcarska. Ten byl důležitou zastávkou i na
poutích do Říma.
Naši předkové hojně putovali též do bavorského Altotingu, Řezna i Cách,
a to v takovém množství, že král a císař Karel IV založil v cášské
katedrále oltář zasvěcený sv. Václavu a při něm fundaci pro české kněze
zpovědníky. Za vlády Karla IV se stala významným poutním místem i Praha.
V některých letech přicházelo dokonce tolik lidí, že se ve městě
nedostávalo chleba.
DOBA BAROKA - ZLATÝ VĚK POUTÍ
V 16. století vzrůstá obliba v putování k milostným obrazům a soškám
Panny Marie. Mariánská úcta se rozšířila zejména po tridentském koncilu
(1545 -1563), kdy nastal doslova zlatý věk poutí, bohužel zanedlouho
přerušený třicetiletou válkou. K novému rozmachu došlo v době katolické
reformace v druhé polovině 17. století. České a moravské kraje v té době
doslova rozkvetly množstvím krásných barokních staveb: kostelů,
klášterů, mariánských sloupů, křížových cest a stavební činnost této
epochy dodnes určuje charakter našich měst, vesnic i krajiny. Baroko
však nebylo jen záležitostí výtvarného projevu, ale především životním
stylem, zahrnujícím rovněž hudbu, divadlo a literaturu. Projevilo se též
ve změně v liturgii a ve společenských konvencích.
Prvními protagonisty nového slohu byli hlavně cizinci, především Italové
a Španělé. Jejich práce však měla příznivou odezvu a tak se stalo, že
nový styl byl u nás brzy přijat a zdomácněl.
INTERMEZZO HISTORICKÉ
V rámci tzv. rekatolizace šlo především o vnitřní obrácení věřících.
Docílit vnitřní konverze bylo úkolem misionářů. Nejvíce kněží -
misionářů - přicházejících do Českého království patřilo k řádu
Tovaryšstva Ježíšova. Ti začali budovat své koleje (celkem přes 70) po
celé zemi. Z těchto opěrných bodů byly postupně obráceny na původní
katolickou víru téměř celé Čechy. Jezuité vybudovali též vynikající
systém školství, který obdivoval i Jan Amos Komenský. Na odlehlejších
místech byly zřizovány misijní stanice, z nichž v některých případech
vznikla i poutní místa. Jako např. mariánský poutní areál Chlumek - Luže
na Slavatově panství u Košumberka ve východních Čechách. Právě tento
region odolával misijnímu úsilí nejdéle, což dosvědčují i zprávy
reformační komise pod vedením Mikuláše ze Schonfeldu z let 1651 - 1654.
Naproti tomu jižní Čechy - "kolébka husitství" - se staly zanedlouho
baštou katolictví, zrovna tak jako jižní Morava.
UMĚNÍ A ARCHITEKTURA
Pro barokní architekturu bylo typické, že tvořila nedílný celek se svým
okolím a jemu byl "šitý na míru" i mobiliář. Zejména stavby poutních
míst byly vždy velmi citlivě zakomponovány do krajiny. Na přelomu 17. a
18. století se v Čechách vyvinul svébytný, specificky český typ poutní
svatyně: centrálně položený kostel s ambity na pravoúhlém půdorysu
(Svatá Hora, Horní Police, Sušice) nebo na půdorysu elipsovitém či
polygonálním (Křtiny, Klokoty u Tábora; Bohosudov). Přibývaly i lorety,
stavěné po vzoru původní svatyně v italském městě Loretto. První vznikla
v Horšovském Týně (1584), další v Hájku, Praze, Kosmonosech, Rumburku,
Římově a jinde. Typickým prvkem pro lorety je tzv. Santa casa (Svatá
chýše), ojediněle včleněná přímo do chrámového interiéru (kostel sv.
Janů v Brně).
Výtvarné úrovni staveb byla věnována mimořádná pozornost zejména ze
strany řádů, především benediktinů, premonstrátů, piaristů a hlavně
jezuitů. Z jejich řad vyšla ostatně celá plejáda umělců (za všechny je
snad třeba připomenout jezuitu Ignáce Raaba). K realizaci stavebních
záměrů byly povoláváni nejlepší architekti, sochaři a malíři své doby:
Dietzenhoferové, Broggiové, C. Lurago, F Kaňka, J. B. Santini - Aichl,
K. Škréta, P Brandl, J. J. Etgens, M. B. Braun a jiní. Do Čech
zasahovali svými díly i cizí resp. v Čechách nežijící architekti a
malíři, např. Rakušané J. Fischer z Erlachu (Brno), J. L. Hildebrandt
(chrám v Jablonném v Podještědí) nebo C. D. Asam, činný hlavně v
Bavorsku (výzdoba poutního kostela na Bílé Hoře) aj.
INTERMEZZO TÉMĚŘ SOUČASNÉ
Není v dějinách častým jevem, aby se náboženská pouť stávala jejich
mezníkem či předělem. A přece k tomu došlo právě u nás, a to docela
nedávno, v roce 1985, při jubilejní Cyrilometodějské pouti na Velehradě.
Přes 150 tisíc věřících dalo tehdy bývalému režimu jasně najevo své
názory a otec kardinál František Tomášek přestal být "generálem bez
vojska", jak se o něm vyjadřovali různí straničtí funkcionáři. Jiná pout
k oslavě svatořečení sv. Anežky v katedrále sv. Víta a následná
demonstrace na Letné v listopadu 1989 pak byla předělem snad ještě
významnějším. Život církve, zahnané tehdy za zdi kostelů, přestal být
omezován, a tak opět, stejně jako za časů Karla IV nebo Bohuslava
Balbína, přichází procesí i jednotliví poutníci na posvátná místa pro
pomoc v trápení, na setkání s přáteli a známými i pro docela "obyčejné"
pohlazení na duši.
Petr Hlavatý
Středověká putování ke hrobu svatého Jakuba Staršího
Mezi úkony duchovního života, jejichž zachovávání církev začala
doporučovat jako pomoc a oporu na osobní cestě životem již v prvních
křesťanských staletích, patřily vedle přijímání svátostí, každodenní
modlitby, pravidelného postu, almužny či jiných skutků milosrdenství
také poutě. Blízké i vzdálené cíle poutníků získávaly svůj věhlas
postupně. Od 4. století, kdy bylo křesťanství legalizováno, vznikaly
nové kostely, mnohé z nich na svatých místech, tj. tam, kde žil a
působil Ježíš Kristus. Cílem mnoha poutníků se od 9. století stal
zejména Chrám Božího hrobu, pokládaný za ústřední svatyni veškerého
křesťanstva. Oblíbená byla i daleká putování k hrobům světců nebo na
vzdálená místa uložení jejich ostatků. Slavnou trojici
nejnavštěvovanějších poutních míst středověku představoval Jeruzalém
(Chrám Božího hrobu), Řím (hroby apoštolů sv. Petra a sv. Pavla) a v
neposlední řadě Compostela (hrob apoštola sv. Jakuba Staršího, bratra
evangelisty sv. Jana). Proč právě ona?
Vznik svatojakubského kultu
V případě galicijské Compostely byl kult spjat s několika okolnostmi
současně. Nacházel se zde nejen hrob Zebedeova syna, ale velkou váhu
měla i skutečnost, že místo leželo podle tehdejších představ na konci
známého světa. Jak se ale tento »syn hromu", který po Kristově vzkříšení
hlásal evangelium v Jeruzalémě a Samaří až·do chvíle, kdy byl na příkaz
Heroda Agrippy I. roku 44 v Jeruzalémě sťat (Sk 12,1-2), ocitl právě na
půdě španělské Galicie? Do dejme ještě, že sv. Jakub, první z apoštolů
umírající mučednickou smrtí, byl posléze vzývaný jako patron a ochránce
nejen samotného Španělska, ale i válečníků, dělníků, lékárníků,
drogistů, kloboučníků, voskařů, ale i jako přímluvce za dobré počasí,
hojnou úrodu jablek a polních plodin, proti revmatismu a samozřejmě také
jako průvodce poutníků, zejména těch směřujících do Compostely.
Počátky kultu tohoto světce ve Španělsku sahají do 8. až 9. století.
Poté, co byl nedlouho po apoštolově smrti k jeho cti zbudován v
Jeruzalémě koste: byly ostatky kolem roku 70 přeneseny na Sinaj, kde byl
pro jejich větší bezpečnost vystavěn klášter sv. Jakuba (dnešní klášter
sv. Kateřiny). Později však došlo k novému přenesení ostatků. Jedna z
četných legend vypráví, že Jakubovo tělo bylo z Jeruzaléma dopraveno až
ke španělským břehům, a to nanejvýš podivuhodným způsobem. Po odchodu z
Jeruzaléma naložili apoštolovi žáci mrtvé tělo v přístavu Joppe do člunu
bez posádky a vyčkávali na příhodné počasí. Loďka se však nečekaně
odrazila od břehů, nabrala zcela opačný směr a po sedmi dnech bez nehody
zakotvila na pobřeží španělské Galicie; řídili ji totiž samotní andělé.
V Galicii bylo tělo i přes velmi nepřátelský postoj tamější královny
Lupy (Vlčice) řádně pohřbeno, avšak přesné místo uložení ostatků upadlo
ihned v zapomenutí. Teprve roku 813 (nebo roku 822) spatřil poustevník
Pelagius na hoře Libederón na místě bývalého římského hřbitova tajemná
nebeská světla, doprovázená zpěvy andělu. Poté, co se na příkaz místního
biskupa Theodomira začalo kopat a byly nalezeny apoštolovy ostatky,
nechal v oněch místech král Alfonso II. Asturský (současník Karla
Velikého) vybudovat chrám.
Podstatnou roli sehrály v dějinách Compostely okolnosti reconquisty,
postupného dobývání Iberského poloostrova z rukou muslimských Mauru.
Podle další z legend se totiž v průběhu bitvy u Clavija (roku 844)
zjevil sv. Jakub na bílém koni jako vůdce křesťanských· vojsk,
bojujících proti Maurům. Z toho důvodu se později k původním vyobrazením
sv. Jakuba coby apoštola s atributem knihy či poutníka s tzv. pelerínou
(vlněným hnědým rouchem s kapucí), kloboukem, holí, pytlíkem na jídlo a
nádobou na vodu přidruži10 ještě označení Santiago Matamoros (sv. Jakub
Maurobijce). Zebedeův syn se tak stal symbolickým ochráncem křesťanského
Iberského poloostrova před muslimskými Maury. Určitý . významový posun,
k němuž došlo, když si španělští conquistadoři při svých expanzivních
výbojích v Novém světě v průběhu 15. a 16. století zvolili sv. Jakuba za
svého patrona, nelze bohužel označit jinak než jako smutný dějinný
paradox.
Šíření věhlasu galicijské svatyně
Svatojakubská svatyně byla roku 997 zničena nájezdy Maurů, příliv
poutníků k místu světcova hrobu však neustával, spíše rostl. Proto došlo
roku 1075 ke stavbě nového kostela, za nemalého přispění opatů
reformního kláštera v Cluny a papeže Kalixta II. (1119-1124). Ti se
podstatnou měrou zasloužili i o šíření věhlasu rozvíjejícího se
svatojakubského kultu. Jednalo se zejména o čtyři hlavní poutní trasy,
ustálené během 12. století, po nichž se napříč Francií "až na konec
světa" ubírali poutníci z celé Evropy. V období mezi 11. a 14. stoletím
snad nebylo člověka, který by si do vzdálené Galicie nepřál putovat.
Putující křesťané měli k dispozici hned čtyři možné varianty. Via
Turonensis vycházela z Paříže či Saint-Denis, via Viziliacensis (též via
Lemovicensis) začínala ve Vézelay, via Podensis měla svůj počátek v Le-Puy-en-Velay,
via Egidiana (též via Tolosana) v Arles. V Pyrenejích poutníci zdolávali
průsmyk Roncesvalles či Somport, poslední překážky před Puente la Reina,
kde navazovala tzv. španělská cesta, která končila až před galicijským
svatojakubským chrámem. Tento poslední úsek byl místními lidmi nazýván
camino francé, tj. francouzská cesta, neboť většina poutníků mířících do
Compostely, pocházela právě z nedaleké Francie.
S poutnickou holí
Skupiny poutníku byly rozpoznatelné již zdálky. Spatřil-li totiž
kolemjdoucí člověka oděného do pláště s kapucí (nazývaného dodnes
pelerína), jenž měl chránit před slunečním ·žárem i deštěm, opírajícího
se o poutnickou hul, s mošnou přes rameno a čutorou kolem pasu, ihned
věděl, s kým má tu čest. Posléze se k těmto atributům přidala také
schránka na certifikáty, které svatojakubský poutník obdržel od
kanovníků chrámu jako doklad o vykonané pouti. Ten Se vyžadoval zejména
v případě, byla-li pouť uložena jako pokání na odčinění hříchů svých či
jiné osoby Jednalo se především o vraždu, potrat, loupežné přepadení,
někdy i nevěru).
Zdálo by se, že putující křesťané na svých cestách snad ani nemohli
zabloudit. Všichni sice neměli to štěstí, že se mohli seznámit s
písemným pramenem Liber sancti Jacobi, sepsaným francouzským knězem
Aimericem Picaudem v 1. polovině 12. století právě pro potřeby poutníku.
Každý den však poutníci míjeli četné kamenné kříže či symboly mušlí a k
přenocování mohli využít husté sítě hospiců či jiných útulků, budovaných
jak církví, tak panovníky. Přesto však bylo nutné počítat s trvalým
nebezpečím - s lupiči, popř. nepoctivými majiteli hospiců, s nepřízní
krajiny i počasí, s únavou a nemocemi, snad i s »ponorkovou nemocí" z
dlouhodobého putování v jedné skupině. Asi i proto byl ve 12. století
založen Řád sv. Jakuba s mečem, jehož příslušníci se zavazovali, že
budou ochraňovat především svatojakubské poutníky.
Jako doklad o splnění slibu vykonat pouť sloužil zvláštní poutnický
odznak, který si poutníci připevňovali na klobouk, popř. na plášť či
mošnu. Jednalo se o tzv. mušli sv. Jakuba čili lasturu hřebenatky
svatojakubské, vyskytující se výlučně na pobřeží Atlantského oceánu.
Zpočátku si je mohli poutníci nasbírat sami, později však na jejich
distribuci získali monopol jen vybraní obchodníci, kteří je prodávali
přímo před chrámem. Mušle se staly proslulými kvůli zázraku sv. Jakuba,
který zachránil před utonutím knížete, jehož kůň se splašil a zanesl jej
do moře. Poté, co kníže začal vzývat apoštola o pomoc, byli podle
legendy on i jeho kůň, oba pokryti mušlemi, vyvrženi zpět na břeh.
Do Galicie směřovali poutníci nejen z dnešní Francie nebo Itálie, ale i
z Flander, Porýní, Anglie či skandinávských zemí. Z českých zemí se ve
středověku ke hrobu sv. Jakuba vydal, avšak nedošel, kníže biskup
Jindřich Břetislav (1192), úspěšnější poutníky zastupují např. jakýsi
kněz Jan (konec 13. století), Oldřich z Brandýsa (1312), Václav z Donína
se Ctiborem z Kozího, majitelem Kozího Hrádku u Sezimova Ústí
(1415),Jaroslav Lev z Rožmitálu se dvěma průvodci, Václavem Šaškem z
Bířkova a Němcem Gabrielem Tetzlem (1465).
Současná renesance poutí
Nejen ve středověku, ale i dnes, na prahu třetího tisíciletí, proudí
opět davy poutníků všech národností na severovýchod španělské Galicie,
aby si na přímluvu apoštola vyprosily u Boha ochranu a pomoc pro sebe i
své nejbližší. Tak jako jejich předchůdci usilují i oni při výstupu na
nedalekou Horu radosti o prvenství, které je spojeno s čestným titulem
krále pouti. Před vstupem do chrámu vkládají všech pět prstů pravé ruky
do otvoru v Portálu slávy, do kamenného Stromu Jesse (jedinečného díla
mistra Matouše z 12. století). Šeptají své prosby, sklání hlavu a míří k
apoštolovým ostatkům, uloženým pod hlavním oltářem.
Herru sanctiagu / Grot sanctiagu / El ultreja e sus eja / Deus adjuva
nos!
(Dobrý svatý Jakube / Velký svatý Jakube / A ještě dál / Bůh nám
pomáhá!)
S těmito slovy na rtech putovaly statisíce poutníků v minulosti. S
podobnými prosbami o ochranu na cestě se na apoštola obracejí i poutníci
dnešních dní...
KT, Cyrila Monika Vondráková SCM
Církev uznala celkem 21
mariánských zjevení od r. 1830
Novozákonní Boží zjevení skončilo smrti
posledního z apoštolů. To však neznamená, že tím Nebe definitivně
"zavřelo svá ústa". Podle tradice se Panna Maria zjevovala už v prvních
staletích křesťanství. Ukázala se například apoštolů sv. Jakubovi v
Zaragoze, papeži Liberiovi, sv. Martinovi z Toursu, sv. Janu
Damascenskému aj. Zvlášť významné se zapsalo do zbožnosti Latinské
Ameriky zjevení Panny Marie v Guadalupe r. 1531. O těchto událostech,
jakož i vůbec o dějinách a vývoji mariánské účty v Katolické církví píše
poutavě ve své nejnovější knize "Mariánské květy" církevní historik dr.
Martin Weis. Ukazuje v ní, že mariánský kult od prvopočátku byl
nerozlučně spjat s církevním životem a naukou.
Také poslední dvě staletí nebyla na hlas Panny Marie skoupá. Zjevení
Panny Marie a pana Ježíše nemohou samozřejmě vůbec nic přidat ke Zjevení
Nového zákona, neboť co Bůh člověku chtěl sdělit, to mu už všechno řekl,
nicméně německý spisovatel Štefan Zweig jednou napsal: "Nezbytné věci se
nikdy neříkají dost často a musí se zapomětlivému lidstvu neustále
připomínat." Přesně tento úkol plní mariánská zjevení poslední doby:
aktualizovat Boží zjevení v konkrétním čase a kulturním prostředí, neboť
co jiného jsou kupříkladu výzvy Matky Boží ve Fatimě než připomínkou
slov pana Ježíše z evangelií o potřebě činit pokání a obrátit svá srdce?
Samozřejmě je třeba rozlišovat zjevení práva a nepravá. Kritériem
pravosti vždycky bylo, že poselství spojené se zjevením nesmí obsahovat
nic, co je v rozporu s katolickou věroukou a mravoukou. Dalším
předpokladem je věrohodnost, mravní bezúhonnost a duševní zdraví
vizionářů, ke známkám pravdivosti patří též zázraky a požehnaně plody
dotyčného zjevení, jako např. vzrůst víry, zbožnosti a svátostného
života, nárůst konverzí apod. Podle kardinála Ratzingera každé pravé
mariánské zjevení také zaměřuje pozornost ke Kristu. Jestliže od Něho
odvádí, určitě nepochází od Panny Marie.
Katolická církev prohlásila pravými celkem 21 mariánských zjevení, jež
proběhla od r. 1830. Jsou to:
- Paříž, 1830 rue de Bac, zjevení řeholnici sv. Kateřině Labouréové;
- Paříž, 1836, zjevení knězi Genettesovi;
- Blangy (Francie), 1840, zjevení Justině Bisqueyburuové;
- La Salette (Francie), 1846, zjevení pastýřům - dětem Melanii Calvatové
a Maximinu Giraudovi;
- Lichen (Polsko), 1850, zjevení Mikolaji Sikatkovi;
- Lourdes (Francie), 1858, zjevení Bernadetě Soubirousové;
- Pontmain (Francie), 1871, zjevení Eugenovi a Josephu Barbadettovým;
- Pellevoisin (Francie), 1876, zjevení Estelle Faguettové;
- Gietrzwald (Polsko ), 1877, zjevení dětem Justýně Szafryňské a Barbaře
Samulowské;
- Knock (Irsko), 1879, zjevení 15 osobám;
- Řím, 1884, zjevení papeži Lvu XIII;
- Niepokalanów (Polsko ), Panna Maria se od r. 1904 několikrát v životě
zjevila sv. Maxmiliánovi Kolbemu;
- Fatima (Portugalsko), 1917, zjevení dětem Lucii dos Santos, Jacintě a
Franciskovi Martovým;
- San Giovanni Rotondo (Itálie), zjevení sv. Otci Piovi v r. 1918;
- Beauraing (Belgie), 1932-3, zjevení několika osobám;
- Banneux (Belgie), 1933, zjevení Mariettě Becové;
- Akita (Japonsko ), 1973-82, zjevení řeholnici Agnes Katsuko Sasagawové;
- Betania (Venezuela), 1976, zjevení Marii Experanzové;
- Cuapa (Nikaragua), 1980, zjevení Eduardovi Martinezovi;
- Kibeho (Rwanda),1981-3, zjevení několika osobám;
- San Nicolas (Argentina), 1983, zjevení Gladys Quirogove;
K tomu přistupuje ještě zjevení pana Ježíše polské řeholnici sv.
Faustyně Kowalské ve 30. letech 20. století. Božský Spasitel zde
poukázal na své nekonečné milosrdenství a projevil přání, aby právě ono
bylo uctíváno.
Ostatní údajná zjevení Ježíše Krista a Panny Marie, k nímž v uvedené
době došlo, nebyla Církví uznána. Jedná se buď o zjevení prokazatelně
falešná, jako např. v Bratislavě r. 1948, kde Matka Boží měla katolíky
vyzývat k podpoře komunistického režimu (šlo nejspíš o podvod StB), nebo
o zjevení, jejichž pravost či nepravost nelze s jistotou doložit, ale
příslušný biskup povolil místní úctu (např. slovenská Turzovka,
Litmanová) nebo o zjevení, která se dosud zkoumají (Medjugorje).
Někteří mariánští ctitele projevují někdy nadměrnou úzkost, jestli právě
to ,jejich" zjevení, dosud ve stadiu šetření, které si tolik oblíbili a
na jehož místo s nadšením putují, bude církevní autoritou uznáno. Je
toto opravdu tak důležité? Prokáže-li se nepravost zjevení, musí
církevní představitelé jako dobří pastýři katolíky varovat, neboť omyl v
tomto směru může být nebezpečný pro jejich víru. Pozor, aby se
nevytvořil nezdravý "fetišismus místa", jako by Panna Maria se zjevovala
pouze tady a nikde jinde. Jedná se přece o Matku Boží a ne o lokalitu,
ta je vedlejší. Panna Maria se od r. 1830 zjevila celkem 21krát a
sdělila lidstvu svá poselství. Za to ručí Církev svoji autoritou, když
tato zjevení uznala jako pravá. Katolík a mariánský ctitel tak bude
naplněn opravdovou radosti a vděčnosti Matce Páně a Matce naší za to, že
ona nás nenechává bez povšimnutí a vytrvale svými zjeveními připravuje
na budoucí události ve světle věčnosti a druhého příchodu Pána Ježíše.
Kde k ním došlo a ještě dojde (věříme, že Církev uzná za autentická i
některá další zjevení), není už tak důležité. I kdyby to mé "oblíbené"
zjevení nakonec Církev neuznala, je zde přece dalších 21 pravých,
jejichž pravdivost se neodvolatelně prokázala. Krom toho existuje všude
kolem mne tolik krásných mariánských poutních míst, na nichž mohu
projevit Matce Boží svoji lásku a oddanost.
Mariina slova znějí dějinami. Neexistuje žádný časový úsek v historii
lidstva, kdy by neproběhlo někdy, někde na této zemi mariánské zjevení.
Jsme pod její ochranou a v její mateřské péči, nemusíme se bát. Ona nad
námi drží svoji ochrannou ruku a svůj ochranný plášť, jak o tom mluví v
jednom ze svých poselství. Díky, Ježíši! Díky, Maria! Ježíši, Maria,
zachraňte duše!
Radomír Malý, informace byly čerpány z Gošč Niedzielny 18/2003
Je to chůze po tom světě...
O. Jan Peňáz je v širokém okolí znám svými poutnickými aktivitami.
Zatím jeho nejdelší poutí byla pěší cesta do Říma v Jubilejním roce
2000, na niž se vydal společně s pěti dalšími poutníky. Své zážitky
shrnul v knize "Pouť do Říma od A do Z", které se rozebralo více než
9000 výtisků.
Jak vznikají a zanikají poutní místa?
Poutní místa jsou dána tím, že tam někdo významný žil, je tam pohřben
anebo tam lidé hodně věcí prožili. Poutní místo nelze sestrojit. Je jako
pramen, který lze jen objevit. Pak je třeba udržovat ho v čistotě a brát
z něho. Už se také stalo, že nevyužívané prameny vyschly.
Má v naší době pouť vůbec ještě smysl, když můžeme být na druhé straně
zeměkoule letadlem za pár hodin?
Určitě! Podle mé soukromé teorie není správné, když člověk tak rychle
protíná poledníky a rovnoběžky. Boží příroda nás vybavila určitou
rychlostí, a ta se nemá přehánět. Při pouti do Říma jsem si v Rakousku i
v Itálii říkal: "Jestli se ještě někdy někam vydám, tak jenom pěšky,
abych z té země něco měl." Jít na pouť znamená dopřát si čas. Nejen na
překonání vzdálenosti, ale i na promyšlení věcí, na duchovní odpočinutí.
Co je tedy hlavním účelem poutě?
Rozhodující je cíl, ne kilometry, rychlost nebo způsob přepravy. Pouť je
výjimka z každodenního shonu, protože jinak se nám zdá, že se točíme v
kruhu všedních dnů. Pouť také nutí člověka uvědomit si závislost na
Bohu. Např. evangelík Petr Nobilis, který putoval z Husince do Říma,
řekl: "Kdykoli jsme začali plánovat a obávat se, věci se zadrhávaly.
Když jsme dali jen na modlitby, dobře to dopadlo. A další věc: v běžném
životě člověk může žít ve vzpouře proti Bohu dny nebo týdny. Na pouti se
nedá žít ani den ve vzpouře, zášti či nenávisti."
Může být pouť i nápravou špatných skutků?
Na poutě se chodí především na znamení pokání, tj. nápravy za viny.
Dalším důvodem je vděčnost Pánu Bohu a také prosba - můžeme si vyprosit
zdraví nebo usmíření v rodině. Čím déle se putuje, tím delší je pak i
modlitba. Modlitba na poutním místě umožní získat odpustky, tedy
rozmnožit dobro. Prostě: Když se někdo opije a rozbije skleník na cucky,
je to jeho vina. Když se usmíří s rodinou a omluví se, koupí nové sklo a
vyzná se ve zpovědi s touhou se polepšit, je mu odpuštěno a Bůh už mu to
nebude vyčítat. Zůstává však špatná pověst. Když pak ale jde na pouť,
také se o tom bude mluvit. Dobrá pověst pak překryje tu špatnou, takže i
díky jedné osobě církev více zazáří v bělostném šatě jako Kristova
nevěsta.
Myslíte, že poutnictví může být i škodlivé - když víra žije jen ze
zážitků z poutí?
Podle mě by se zneužívání poutí zabránilo tím, že poutník by si musel
pamatovat "jsem poutníkem po celý rok" a byl by členem moderně
ustanoveného poutnického bratrstva. To by mělo tyto zásady: velká pouť
jednou za rok, jednou za měsíc nějaká akce v rámci duchovního programu,
jednou za týden něco udělat pro kostel a jednou denně modlitba zaměřená
na poutě. Tedy ne jen "lítat" daleko, ale zapojit se do života farnosti.
Co když se poutník upne jen na jedno poutní místo?
Pokud se poutník řídí jakýmsi turisticko-náboženským pohledem - "líbí se
mi tento kraj a způsob zbožnosti" - nemůžeme nic namítat, ale pokud by
říkal, že jenom zde je to dobré, a jinde špatné, to by bylo trochu
nezdravé.
Není lepší chodit na poutě úplně sám, aby měl člověk větší klid na
rozjímání?
Je to veliká otázka. Z hlediska rychlosti určitě, sám jsem ušel Velké
Meziříčí - Vranov u Brna za devět a půl hodiny čistého času - s panem
Kotačkou, který je přes svůj důchodový věk velmi zdatný chodec, nám to
trvalo deset a půl. Z hlediska bezpečnosti to však není dobré, Pán Ježíš
nadarmo neposílal učedníky po dvou. A dva mohou spolu mlčet i mluvit.
Mohou se také vzájemně upozorňovat na krásy a zajímavosti v okolí. V něm
lze vždy vyčíst moudrost Boží a pak o ní rozjímat, stejně jako o
schopnostech, které Bůh svěřil člověku. Nakonec i ve větší skupině se dá
svým způsobem rozjímat; moderní francouzští autoři mluví o "kontemplaci
v tlačenici".
Zmiňujete Francii, kde jste studoval. Dá se třeba srovnat česko-moravská
poutní tradice s francouzskou?
Studenti z dijonských středních škol putovávali každý rok do mateřského
kláštera řádů cisterciáků. Pouť trvala skoro celou noc a bylo to
nádherné. Zajímavou tradici - kterou založil před 100 lety básník Péguy
- mají pařížští studenti: tři dny putují asi 100 km k Panně Marii v
Chartres. Od nich jsme také přejali zvyk, že spatření mariánského chrámu
slavíme písní Salve Regina - Zdrávas, Královno.
Rozhovor připravili Martina Jandlová a Jan Mazanec
Jít pomalým krokem ke Studánce aneb duchovní postřehy poutníka
Putování je jednou ze základních charakteristik křesťanského způsobu
života. Člověk který je zabydlený stále na jednom místě, má tendenci se
zajišťovat do budoucna a spoléhat jen na své lidské síly a prostředky.
Postupně se mu vytrácí nápaditost a omezuje představivost. Ztrácí chuť
spoluvytvářet něco s ostatními. Jeho duchovní život stagnuje a většinu
své energie vyčerpává obhajováním toho, co dosud nabyl.
Člověk putující využívá všech svých sil a prostředků s rozmyslem, aby
došel k cíli. Je si vědom, že na cestě jej může potkat mnoho věcí, které
neovlivní svou silou a dovedností. To ho vede k hledání jistot ve stále
se měnícím světě plném nových překvapení. Největší jistotu nachází v
prozřetelnosti Boží a jeho péči o každého, i toho nejvíce odstrkovaného
jedince. Člověk putující ví, že na cestě k jasnému cíli (duchovní
zralosti) ho čekají nová setkání, nová překvapení. Postupně je mu
dovoleno nahlížet do rozmanitosti a hravosti Božích cest. Tou samotnou a
nejvlastnější cestou pro každého člověka je sám Ježíš. Proto my za
nikoho nemůžeme ujít ani kousek cesty. Můžeme ho jen doprovázet a učit
ho rozpoznávat Boží znamení.
Vlastní duchovní život je určován osobním setkáváním s Ježíšem, které je
zdrojem povzbuzujících impulsů a radosti. Ty nás motivují a podněcují,
abychom žili z Lásky a pro Lásku jako Ježíš. Poutník může více vnímat
Boží znamení na cestě v přírodě. Největším Božím znamením však je každé
setkání s lidmi. Kromě toho je třeba rozpoznávat ještě hlubší znamení v
událostech okolo nás. Při setkáních s druhými lidmi, byť byla velice
krásná a příjemná, jindy zase trpěná a komplikovaná, poutníkovi jasně
dochází, že musí jít dál. To ho nesmírně osvobozuje na jedné straně od
zbytečných půtek a rozmíšek a na druhé straně od bláhové rozmařilosti.
Nejdůležitější je náš vztah k Bohu, ostatní vztahy nás k němu jen
orientují.
I když je poutník tělesně unaven a vysílen, neopomíjí zastávku u božích
muk, křížků nebo soch svatých. Na životní cestě bývá člověk také unaven
starostmi, a často pak sejde z cesty, protože přehlédl Boží znamení. Ta
nám mohou zaostřit pohled na to podstatné a zároveň mohou i občerstvit a
osvobodit od spoléhání na vlastní omezené síly.
Poutník si do svého života odnáší jeden základní rys: je důležité stále
jít a nezadrhnout se, nezavrtávat se sám do sebe, do svých problémů, ale
umět je odevzdat Pánu. Jak říká A. Exupéry: "Jít pomalým krokem ke
studánce." Křesťanský život je boholidská záležitost. Velké změny v
našem životě (směrem k většímu, opravdovému štěstí - životu v plnosti)
jsou vždy záležitostí Boží. Z naší strany je důležité jít věrně a pomalu
ke Studni s nevyčerpatelným pramenem života.
Jan Klíma, Z knihy Pouť do Říma od A do Z, napsali poutníci,
sestavil Jan Peňáz, vydal Fatym, Vranov nad Dyjí
Bez putování nedojdeme
Nalistujeme-li ve slovníku heslo
Pouť, najdeme tam tyto významy: "1. putování, cesta, cestování, 2.
putování na posvátné místo, 3. církevní slavnost k uctění památky
světce, jemuž je zasvěcen místní kostel, kaple ap., spojená s lidovou
zábavou, 4. (nověji zejména) tato zábava, atrakce, prodej u stánků ap."
Většina současníků má pouť spojenou se střelnicí a centrifugou, horskou
dráhou a autodromem, klobásami, cukrovou vatou a ohlušující muzikou.
Jak daleko je takové světské hemžení od idylických poutí, jež známe
třeba z Němcové, z Jiráska nebo z Baara, kdy se na návrší kolem poutního
místa rozložilo pár kramářů se svými boudami, aby se u nich mohli ušlí
poutníci občerstvit anebo si koupit něco na památku! Ale i tenhle
žánrový obrázek je jen okrajovým třapečkem záležitostí, v níž hraje
klasické perníkové srdce právě tak podružnou roli, jako současní
mončičáci. To podstatné tkvělo a tkví přece v onom putování.
Někdy jen na den na dva, jindy i na delší dobu (to když se šlo třeba až
do Vambeřic nebo do Mariazell) se naši pradědové a prabáby vytrhli z
koloběhu každodenního života a vydali se se svými sousedy a spolufarníky
na cestu. Jistě, šlo taky o kus společenské události a o příležitost k
odreagování, ale přece jenom hlavní byl při tom onen "zbožný úmysl" -
pouť za Někým, koho chceme uctít modlitbou, písní a vlastně i tou
fyzickou námahou z dlouhé chůze, komu chceme svěřit své starosti a
trápení a koho chceme poprosit, aby nás jich zbavil, nebo nám je alespoň
pomohl nést.
Představa houfce, táhnoucího krajinou, nesoucího korouhve a zpívajícího
nábožné písně, jejichž jednotlivé verše hlasitě vyvolává předříkávač,
třeba u leckoho z nás vzbudí shovívavé pousmání. Ale neprávem. V těch
prostých projevech víry bylo tolik koncentrace (tehdy se říkávalo
"usebrání"), že ji svým předkům můžeme v dnešním zápase s uspěchaností
leda závidět. I my se sice občas vydáme do Staré Boleslavi nebo na
Hostýn, ale v drtivé většině autem, vlakem nebo autobusem, protože na
nic jiného prostě "není čas". Přitom to někdejší putování jako by bylo
metaforickým obrazem celého našeho života. I o něm přece hovoříme jako o
"pouti". I v něm táhneme spolu se svými bližními. Občas jdeme utěšenou
krajinou, občas slzavým údolím. Chvílemi prší, chvílemi svítí sluníčko.
Připadáme si najednou ušlí a unavení, ale myslíme na cíl, který se nám
zdá ještě v nedohlednu, ale k němuž chceme dospět. Na konec naší cesty,
kde se sejdeme s mnoha dalšími poutníky a společně vzdáme chválu Pánu
nad námi. A věříme, že po všem pozemském plahočení nám tam bude odměnou
taky nějaká ta pouť ve smyslu všeobecné slavnosti. Oddech, radost a
potěšení a kdoví - třeba i cukrová vata.
Jaroslav Someš
Poutě a poutníci dříve
Chození na poutní místa či k sakrálním objektům má starý původ. Už ve
starozákonní Druhé knize Mojžíšově v kap. 13. Hospodin přikazuje Židům
třikrát do roka putovati do Jeruzaléma o slavnosti Velké noci, po první
žni, o letnicích a v době, kdy je všechno sklizeno.
Putování do Říma k hrobům sv. Petra a Pavla, jakož i pozdější
navštěvování chrámů a hrobů národních světců má dlouholetou náboženskou
tradici. Poutní místa se dostávala do povědomí lidí zázraky a
mimořádnými událostmi. Následně pak zde lidé hledali pomoc nebo děkovali
za její uskutečnění.
Na Moravě se tradice poutí zesílila po roce 1863, kdy se na Velehradě
slavilo milénium příchodu Cyrila a Metoděje. Obyvatelé Uherskohradišťska
navštěvovali poutní místa Velehrad, Provodov, sv. Kopeček u Olomouce,
Žarošice, sv. Klimentek u Osvětiman, Svatý Hostýn, Svatá Hora u
Příbrami, Štípa u Zlína, sv. Antonínek u Blatnice, Křtiny, Vranov,
Šaštín, Vambeřice. Mariazell nebo porcinkula v Uh. Hradišti, Uh. Brod,
Barborka u Buchlovic či Mařatice. Pouť byla organizována obvykle nějakou
nábožensky orientovanou korporací nebo organizací.
Podle toho, v jaké vzdálenosti se poutní místo nacházelo, se organizoval
i způsob putování. Na vzdálenější místa se v minulosti chodilo pěšky a s
koňskými potahy, někdy se cesta kombinovala s dopravou vlakem. Po druhé
světové válce se začalo využívat autobusů, vlaků a později osobních aut.
Pěší průvody měly svůj pevný řád a průběh vžitý časem. Poutníci ze
Starého Města a okolí chodili na Velehrad pěšky. Průvod vycházel z obce
od kostela za zvuku zvonů. V čele průvodu byl nesen ministranty ověnčený
křížek a "cedulka" s označením místa procesí. Nejprve šli chlapci, pak
muži a v jejich středu "předříkávač", zpěvák, jemuž se také říkalo
"starší bratr". Jeho úlohou bylo vedení a organizování průvodu. Měl
zodpovědnost za pořádek a šťastný návrat domů. Odrostlejší chlapci nesli
korouhvičky. Na konci průvodu šly ženy, vůz s muzikanty anebo jen s
hudebními nástroji, když šli muzikanti v průvodu spolu s muži. Procesí
vyprovodil místní kněz po hranici obce. Sám se pouti nezúčastňoval.
Během průvodu se lidé modlili růženec, litanie, které byly předříkávány
stejně jako slova písní. Nejčastěji se chodilo polní cestou, hájem a
zastavovalo se u sošky sv. Jana nebo po hlavní silnici a procesí se
krátce zastavilo u kříže či svatého obrázku k malé pobožnosti.
Na pokyn hlavního organizátora se průvod zastavoval i ke krátkému
odpočinku, kde se lidé občerstvili. Jedlo se málo, vždy si každý něco k
jídlu nesl s sebou. Většinou si brali chleba, uvařená vajíčka a nepečené
buchty. Když bylo vidět věže velehradského kostela, průvod se zastavil
naposled. Poutníci se upravili, ženy, které nosily kroj, si přioblékly
lepší vrchní sukni či jupku, popř. se obuly, aby mohly vejít do kostela.
Za hlaholu zvonů vítal procesí místní kněz, který průvod přivedl ke
chrámu.
Procesí z Topolné měla na Velehrad dál, a proto vycházela dřív. Obvykle
po ranní mši sv. v 6 hodin ráno se seřadil průvod před kostelem v
Bílovicích. Nejprve šel s křížkem ministrant a kněz, pak děti, muži,
někdy jen tři muzikanti. Vždy se chodilo přes louky k řece Moravě, kde
celé procesí převezl postupně převozník na druhou stranu. V
Huštěnovicích byla větší zastávka, kde se něco málo "vzalo k jídlu",
které většina žen nesla v nůškách na zádech.
Procesí na různá místa měla svá "specifika". Na poutní místo do Žarošic
se nosila v průvodu soška Panny Marie na nosítkách, ženy nesly rozžaté
svíce.
Na Hostýnek chodili uherskohradišťští poutníci dva dny a po cestě museli
přenocovat. Spávalo se na známých, již ověřených místech - v soukromí,
ve školách, na farách, ve stodolách na slámě i v hospodách. Na Hostýnek
se chodilo dvakrát do roka. Nejčastěji 15. srpna na svátek Nanebevzetí
Panny Marie a v první neděli v říjnu na pouť růžencovou nebo druhou
říjnovou neděli na pouť dušičkovou. Na dušičkovou pouť se vycházelo z
úpatí Hostýnka, poutníci nesli v průvodě v rukou svíčky, někteří i
fotografie svých zemřelých, za něž se večer sloužila mše. Často zde
poutníci zůstávali na adoraci přes noc, kde v lavicích přespali. Řada
hostýnských schodů dávala poutníkům možnost provést pobožnost
kajícnosti, která se prováděla pomodlením otčenáše na každém schodku.
Poutníci z Topolné nesli s sebou v roce 1870 na horu Hostýn i dvě cihly,
kterých bylo potřeba na opravu kostela, čímž přinášeli také oběť, jež
patří k pouti.
Dr. Ludmila Tarcalová
Mladý poutník navštívil působiště
Otce Pia
Josef Slezák se vrátil z pěší pouti do San Giovanni Rotondo
Z dvouměsíční pěší pouti do italského San Giovanni Rotondo se v úterý
14. srpna 2007 vrátil domů dvaatřicetiletý svobodný strojní inženýr z
Březnice u Zlína Josef Slezák. Svou pouť zakončil tam, kde ji 13. června
ve svátek sv. Antonína Paduánského začal: na poutním místě Provodov u
kostela Panny Marie Sněžné. Vrátil se s úsměvem a pokojem ve tváři.
Našel, co hledal.
Cílem Pepova putování bylo San Giovanni Rotondo, kde působil
stigmatizovaný světec Otec Pio, vlastním jménem Francesco Forgione (1887
– 1968). Pepa Slezák tam dorazil v pátek 3. srpna v 19 hodin. To je 52
dní od počátku jeho pouti. “Ale skutečně jsem putoval jen 50 dnů, dva
dny jsem měl odpočinkové. Jeden den v Mariazell, jeden den na hranicích
Itálie, když hodně pršelo,” říká poutník.
Cestou tam ušel pěšky 1513 kilometrů. Šel sám. Nesl si s sebou karimatku
a spací pytel. Jeho krosna vážila asi 25 kilogramů, ale když si bral na
celodenní putování zásoby vody, mohlo to být až třicet kilo. Když
odcházel z domova, vážil asi 135 kilogramů, když se vrátil, měl už jenom
117 kilo. “Je to lepší bez těch 18 kilogramů,” připustil.
Asi 60 nebo 70 kilometrů se svezl autem, když mu někdo sám zastavil a
nabídl mu svezení. “Zpočátku jsem se tomu bránil. Ale dvakrát mne
ztloukly kroupy. Pak mě v Rakousku v Alpách před většími kroupami jeden
člověk zachránil do auta. Dospěl jsem k závěru, že Pán Bůh chce, abych
nabídky neodmítal, když někdo zastaví a chce mě vzít. Není to totiž
samozřejmost,” vysvětluje poutník.
Všechno jídlo si musel koupit nebo přijmout to, co mu lidé dali. “Zvlášť
v Rakousku jsem se setkával na farách s velkým pochopením pro poutníky,
takže z 90 procent mě přijali a dostal jsem kolikrát večeři i snídani.
Pak mi zbývalo koupit jen něco na oběd,” vzpomíná. Po jeho návratu
domů jsme se ho zeptali:
Kolik jsi měl s sebou peněz?
Měl jsem hotově 800 eur. Z toho jsem ještě 250 eur dovezl zpátky. Přes
celé Rakousko jsem utratil necelých 200 eur. Samozřejmě moje výdaje byly
daleko větší, ale občas jsem dostával dary, třeba i padesát eur. Do
hospod jsem nechodil, kupoval jsem si potraviny v obchodech. Na polích
jsem úrodu nikomu nesbíral. Když jsem se musel živit celý den sám,
utratil jsem v obchodech za jídlo tak 8 až 10 eur. Ale stalo se mi také,
že když v italském obchodě zjistili, že jdu za otcem Piem, nechtěli ani
zaplatit nebo mi i přidali něco navíc. To se mi stalo asi pětkrát.
Kde jsi spával?
Pokud jsem nezískal nocleh na faře, spal jsem venku pod širákem. Ale to
bylo tak jen šest či sedm případů. Stan jsem nebral. Spoléhal jsem na
to, že buď nebude pršet, nebo najdu někde místo pod střechou.
Jak ses domlouval s lidmi?
Kvůli své pouti jsem se ještě před odchodem z domova naučil italsky a to
bylo velice dobře. S někým se dalo komunikovat anglicky. Ještě se chci
nyní doma doučit němčinu, protože jsem to už ze školy pozapomněl.
Co prádlo, boty?
Musel jsem si zvyknout na téměř každodenní praní. Každý den jsem musel
vyprat dvoje ponožky, aby během dalšího dne uschly a byly obden k
použití. Občas ale také pršelo a musel jsem ponožky dosušovat až na
nohou. Šel jsem v běžeckých sportovních botách, které jsem koupil za
necelé dva tisíce. Zpočátku se mi dělaly trochu puchýře na patě. Dával
jsem si náplasti, vyléčilo se to a do San Giovanni Rotondo jsem už došel
bez jediného puchýře.
Šel jsi přírodou, nebo po silnicích?
Téměř výlučně jsem šel po silnicích. Jenom v Alpách se dalo jít někdy po
turistické značce, která o něco zkracovala serpentiny, silničky. V
Rakousku je dobrá síť cyklostezek, které vedou paralelně se silnicemi. V
takových případech jsem šel po cyklostezkách. Jinak jsem musel jít po
silnicích. V Itálii byl hodně intenzivní provoz, takže jsem se někdy
musel i zastavit a počkat, až se třeba na silnici vyhnou dva kamiony.
Někdy byla krajnice dost široká, tam se šlo dobře. V Itálii vedou v
mnoha úsecích souběžně s hlavními silnicemi cesty vedlejší. Já jsem měl
ale k dispozici jen automapu s nepříliš podrobným měřítkem, kde byly jen
ty hlavní cesty, tak jsem šel většinou po nich.
Denně jsem šel průměrně třicet kilometrů. Někdy to bylo třeba jen
dvanáct, jindy naopak až pětačtyřicet. Vstával jsem ráno většinou kolem
šesté hodiny. Když jsem byl pozván na snídani nebo se ještě zúčastnil
mše, tak jsem vycházel třeba až v devět hodin. Ale když to šlo, vycházel
jsem raději už kolem půl osmé, kdy ještě není takové teplo. Za dvě
hodiny po ránu se dalo ujít deset kilometrů. Až během dne teplota
stoupla ke třiceti stupňům, to už jsem nedokázal jít tak rychle.
Věděli doma, kde jsi a že jsi živ a zdráv?
Kontakt s domovem jsem během putování udržoval prostřednictvím SMS z
mobilního telefonu. Doma o mém postupu k cíli věděli.
Přišly i chvíle, kdy jsi měl všech útrap dost a třeba uvažoval o tom, že
to vzdáš?
Byly takové okamžiky. Hned druhý den jsem došel ještě u nás o půl desáté
večer do Strážnice a nikdo mě nepřijal. Do kempu jsem nechtěl jít, říkal
jsem si, že poutník přece nepůjde nocovat do kempu. Pak jsem došel až na
konec Strážnice, kde je pohřební ústav. Byla u něj asi třímetrová
střecha, pod ni jsem zalehl. Zdálo se totiž, že bude pršet. Moc dobře
jsem se tam ale nevyspal. Dospával jsem to potom druhý den před Rohatcem
pod stromem.
Fyzicky nejhorší byl začátek putování. Byl jsem hodně unavený. Nebyl
jsem předtím nějak trénovaný. Ušel jsem někdy jen dvacet kilometrů a
stálo mne to obrovské fyzické úsilí. Ale tak po pěti stech kilometrech
se to rozešlo a žádná větší krize už nebyla. Až asi 300 kilometrů před
San Giovanni, když jsem chodil denně velké vzdálenosti ke čtyřiceti
kilometrům a uléhal ke spánku až kolem půlnoci, přišla na mě jakási
psychická únava. Začal jsem uvažovat, proč tam vlastně jdu. Ale uvědomil
jsem si, že to asi bude špatným stravovacím a spacím režimem. Proto jsem
šel několik dnů kratší vzdálenosti a víc jsem odpočíval. A stav
psychické únavy sám odezněl.
Osamělá pěší cesta do San Giovanni Rotondo není turistika, ale pouť.
Člověk musí mít asi silný motiv, když se pro takové putování rozhodne...
Ano, já jsem si potřeboval ověřit, jak to se mnou Pán Bůh myslí vážně.
Dal jsem takovou podmínku, že cestou nikde nebudu platit za nocleh. To
jsem doma nikomu nahlas neříkal. Když člověk jezdí autem a má kolem sebe
kamarády, kteří mu v případě potřeby pomohou, a je zdravý, tak Boha ani
nepotřebuje. Do kostela chodí, ale může se to zvrhnout na takový
folklor. Na této cestě jsem zažíval situace, kdy jsem žádná zadní vrátka
neměl.
Šel jsem například v noci po silnici, do nejbližšího města, Ancony, bylo
deset kilometrů, byl jsem hodně unavený a neměl jsem sílu hledat vhodné
místo na spaní. Modlil jsem se: “Pane Bože, dávám Ti souhlas s jakýmkoli
způsobem ubytování a s jakoukoli formou dopravení na to místo.” Asi po
pěti minutách na mne zamával člověk z protější strany silnice a ukazoval
mi, abych počkal na nejbližší odbočce. Přijel pak ke mně, říkal, že je
mořský biolog a že mi chce pomoci, protože je to nebezpečné jít v noci
po silnici. Ptal se, jestli mám kde spát. Když se dozvěděl o mé situaci,
nabídl mi odvoz k salesiánům do Ancony. Tam mě za deset minut na to
přijali a umožnili mi přespání. A takové situace jsem zažíval během své
cesty snad každý druhý den. Uvědomil jsem si, že když člověk vyjde z
tepla domova, nejde sám. Bylo o mě postaráno, i když jsem nebyl doma.
Pán Bůh se postaral. To se potvrdilo na dvě stě procent.
Proč sis vybral za cíl své pouti Otce Pia?
Nechal jsem se původně trochu inspirovat P. Františkem Líznou, který
putoval pěšky do Santiaga de Compostela. Ale on šel čtyři měsíce a pouť
ho přišla na osmdesát tisíc korun.
Já jsem do putování neměl v úmyslu tolik investovat. Tak jsem hledal
místo, které je blíž a ke kterému mám nějaký vztah. Uvědomil jsem si, že
Otec Pio je svatý člověk nejen proto, že se kolem něj děly zázraky, ale
také že hodně pomáhal lidem, aby našli své zaměření. Z tohoto důvodu
jsem se vydal za Otcem Piem.
Pomohl ti?
Ano.
Víc o tom neřekneš?
Dobré tajemství dává člověku dobrou sílu, aby to dokázal dotáhnout do
konce.
Šel bys ještě někdy znovu?
Určitě. Za mých třicet let to byl nejintenzivnější zážitek fyzický i
duchovní. Řekl bych, že každému může prospět, když se zpětně podívá na
to, co v životě dělal a co se svým životem ještě může udělat.
Psal sis deník? Nevydáš jej knižně jako poutník P. František Lízna?
Mám dvě stě stránek deníků. Vypsal jsem cestou tři propisovací tužky.
Vydání? Možná se k tomu také někdy dostanu.
Zbývá ještě něco říct o tvé zpáteční cestě, která skončila.
Zpátky jsem jel stopem. První den jsem ujel 160 kilometrů. Ale další den
jsem šel patnáct pěšky a patnáct stopem. Třetí den dvacet pěšky a
dvanáct stopem. Tak jsem pak pokračoval až do Vilachu vlakem. Rakousko
jsem projel stopem za dva dny.
Poslední noc na cestách jsem strávil u kamaráda v Tečovicích. Ten mě
ráno vzal na nádraží Zlín-Malenovice. Odtamtud jsem jel vlakem do
Želechovic a pěšky poslední kilometry až na Provodov.
Vojtěch Cekota
|
