(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Střípky ze života církve v roce 2019

 

Podpořme tu nejkvalitnější a naši televizi v ČR - TV Noe

Proč
Jak na to

 

Laudato si - výzva na den 1. září 2019

 

Slavnost Nanebevzetí Panny Marie oslavíme ve čtvrtek 15. srpna

"Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy", říká dogma o nanebevzetí Panny Marie, vyhlášené roku 1950 papežem Piem XII. Křesťané v tuto skutečnost věřili dlouho před oficiálním vyhlášením dogmatu.
Maria je ze všech lidí Bohu nejblíže, a proto jí právem náleží výsadní místo vedle zmrtvýchvstalého a oslaveného Krista. Přítomnost jejího těla i duše v nebi je předobrazem přítomnosti církve ve společenství Nejsvětější Trojice a cíle našeho pozemského putování. Ukazuje také v novém světle důstojnost lidského těla, které jednou bude mít účast na věčné slávě duše.
V církvi se slavnost Nanebevzetí Panny Marie slaví každoročně 15. srpna, v řadě zemí jako zasvěcený svátek. Velké oslavy se konají především na mariánských poutních místech, u nás například na Svatém Hostýně nebo na Svaté Hoře.
Televize Noe vás chce v den této slavnosti pozvat nejen na mši sv., přenášenou od 12:15 z kaple Telepace, ale i ke sledování speciálního prázdninového vysílání Živě s Noe ve čtvrtek 15. 8. od 11:00.
Panna Maria byla po dokončení své pozemské pouti vzata s tělem i duší do nebe. Její setkání se Synem v nebeské slávě, ale i cíl vlastního života si připomínáme každoročně 15. srpna. Buďte při tom s námi.
KT - Zuzana Černá

 

Zelená úsporám při modlitbě sv. růžence

Moji milí
Zavádí se zvyk, spíše zlozvyk, že se při růženci tajemství neopakují.
Když se vysloví jen při prvním Zdrávasu a pak už ne, ušetří se 9 krát 3,2 sekundy - tedy 28,8 sekundy při každém desátku, tím pádem 144 sekund - tedy necelé dvě a půl minuty na jednom růženci.
A každý, kdo tam není zrovna na začátku desátku anebo ho něco v té chvíli vyrušilo, po celý desátek neví, kde je.
Ale čas jsou peníze! Je to v tomto případě opravdu tak?
Jan Peňáz

 

 

 

 

Tradiční závěrečný koncert Letní školy barokní hudby (Czech Ensemble Baroque), sobota 10. srpna 2019 v 19:00, bazilika na Svatém Hostýně, vstupenky v obvyklých předprodejích a hodinu před koncertem

 

 

Rozhovor publikovaný v Reflexu, který určitě stojí za pozorné přečtení

Významný teolog, profesor, katolický duchovní CTIRAD VÁCLAV POSPÍŠIL (61) je proslulý svým sarkasmem, vtipem, neortodoxním přístupem k světu i k Bohu. Miluje fotbal, uznává Winstona Churchilla, za své osobní "světce" považuje Miladu Horákovou, parašutisty Gabčíka a Kubiše nebo faráře Josefa Štemberku, který šel dobrovolně s lidickými muži na smrt. Jaký byl podle něj Jan Hus, TGM anebo co si myslí o Andreji Babišovi a demonstracích proti němu?
Na konci našeho telefonátu mi požehnal: Ať vám to sluší a vašim rivalkám rostou oslí uši.


- Pane profesore, říkají o vás, že jste jeden z největších českých teologů moderních dějin. Jste tedy ten správný muž na otázku, kdo je Bůh?

Tak co do objemu v pasu asi jedním z největších budu. Pro mne je Bůh především dárce svobody a důstojnosti, má rád dobrou legraci. Není s Ním nuda. Nikdy nenechá člověka ve štychu. Vždycky má čím překvapit. Zkrátka a dobře, teolog do ženský a do Boha prostě nevidí. Teoložka by to genderově převrátila, i když mé kolegyně tvrdí, že jako chlap jsem velmi průhledný.

- Přijdou nevěřící do nebe?

Určitě, ale nikoli automaticky. Jediným kritériem spásy nebo nespásy je to, zda jsme byli milosrdní a pomáhali hladovým, žíznivým, nemocným, uvězněným, zarmouceným. Taky jde o to, abychom dokázali přemáhat zlo odpuštěním.

- Co je v nebi?

Jak to mám vědět? Já tam, prosím, nebyl. Pavel říká, že ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil svým věrným. Mám ale jistotu, že ani ve smrti mě nenechá na holičkách. Můj Bůh má jednu slabinu, je hodně ješitný, a proto nesnese, aby byl někdo velkorysejší než on. Vím, že ospravedlňuje, že je odpuštění samo, zatímco ten rohatý je žalobce.

- A co je ten rohatý, co je peklo?

Ďábel z obrázků s rohy a kopyty neexistuje. Působnost strašného zla a vnitřní ponoukání k tomu nedobrému zakoušíme všichni, takže z tohoto hlediska se s ním sám v sobě setkal každý.

- Víte, vždycky mě zaráželo, že se zločinci, zabijáci, mafiáni modlí. Bůh si ťuká na čelo?

Podle mne jsou takoví "zbožní" zločinci spíše výjimkou. Modlit se a chodit do kostela nelze nikomu zakázat. Lidé mimo církev už by jednou provždy měli pochopit, že církevní lidi nejsou a ani nemohou být dokonalí. Podívejte se na tu sebranku kolem Ježíše: děvky, zloději, podvodníci, násilní vzbouřenci. No a my křesťané jsme hříšníci, kteří se snaží z toho bahna vybřednout. Právě Ježíšovi odpůrci byli navenek dokonalí, vycizelovaní, ale lidsky to hodně smrdělo.

- Se zlem jste se potkával, když jste chodil za vězni do Ruzyně, že? Přednášel jsem jim o Bohu a Kristu. Zejména pro manželkovrahy ze žárlivosti jsem měl hluboké pochopení. Někteří tam chodili jen proto, aby si vylepšili kádrový posudek a měli šanci na zkrácení trestu. Byli tam ale i takoví, kteří se opravdu chtěli změnit. Velké na křesťanství je to, že nad nikým neláme hůl. Možná že ti "zbožní" lumpové jednou dojdou proměny smýšlení. Možná. No, a když i takoví lotři mohou dojít spásy, pak bychom si neměli zoufat ani my, docela všední hříšníci. Zkrátka a dobře: padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina, jak zní geniální replika z Limonádového Joea. Církev totiž stojí na fascinující trpělivosti Boží s hříšníkem.

- Přece jen položím tisíckrát opakovanou otázku: jak je možné, že Bůh dal lidem svobodu páchat hrůzy v podobě genocid, holocaustu, vraždění dětí?

Aby to člověk pochopil, musí mít správný obraz Boha. Ten křesťanský není všemocný diktátor. Pamatujete si dobu komunismu? Totalita likviduje sebe samu tím, že se tváří jako všemohoucí božstvo. To pak ale odpovídá za všechny nezdary a průšvihy, a proto ji lidé nakonec zašlapají do země. Bůh Otec ale nemiluje nade vše sebe, nýbrž Syna, jemuž daruje vše, tedy i svou svobodu. Smyslem toho všeho není náš spokojený život tady, nýbrž naše dozrání pro něco většího, co silně analogicky označujeme plnost spásy, nebe. Právě tahle naděje dává člověku sílu vítězit nad sebou, nad diktaturami, nad vším, co zotročuje, a postavit se tomu. Nemít tuhle naději značně znesnadňuje žít důstojně a opravdu lidsky i tváří v tvář parchantům, kteří jsou právě u moci.

- Jako vědec se zabýváte i postavou Jana Husa. Řekl jste, že pozice pronásledovaného byla pro něj štěstím, že měl inkviziční mentalitu, kdekomu vyhrožoval hranicí. Slovy zmíněného klasika, byl "padouch, či hrdina"?

Byl fakt pevně věřící, dokázal si stát za svým přesvědčením až do tragické smrti. Byl a až do smrti zůstal katolickým knězem. Jeho proslovy u příležitosti promocí jeho žáků prozrazují, že měl notný smysl pro humor. A byl opravdu Čech. Tohle si zasluhuje úctu. Možná mohl být sociálně odpovědnější, méně emotivní. Jenomže mohu mu to vyčítat? Kde je malér, aby v něm Pospíšil neměl prsty?! Hus určitě nebyl padouch. Padouch určitě nebyl ani Žižka. Dobrý historik ví, že soudit se nedá, snad pochopit

- Vy máte slabost i pro Jana Žižku?

Slabost je silný výraz. V Budějovicích je Žižkův pomník s nápisem asi tohoto znění: Lidový, revoluční Tábor – náš program. Jakmile jsem si toho všiml, spontánně jsem k takovému Žižkovi pocítil odpor. Komunisti husitství, Husovi a Žižkovi neskutečně ublížili. Každopádně to byli paradoxně oni, kdo nejvíce přispěli k tomu, že si Husa a Žižku dodnes připomínáme.

- Jaká je podle vás role Husa v národních dějinách?

Především je třeba si uvědomit, že při vzniku samostatného Československa Jan Hus sehrál spolu s Komenským zásadní roli. Když Masaryk v zahraničí hovořil o Českém království, nikdo o něm nic nevěděl. Jakmile ale vyslovil jména Jana Husa a Jana Amose Komenského, každý vzdělanější člověk už zareagoval. Druhý Hus tedy má určitý ozvuk. Úplně jiné je to s prvním, skutečným Husem. Byl v první řadě muž autentické víry, člověk vzpírající se dobové zkaženosti, člověk nekonformní a dosti nepohodlný. Takový by byl i dneska, takže mnohý, kdo se jím oháněl, by se asi divil, kdyby historický Hus přišel mezi nás.

- S trochou nadsázky: je nějaká současná osobnost, k níž byste ho přirovnal?

Na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět. Možná bych se vrátil do minulosti a připomněl mé osobní "světce" paní Horákovou, generála Píku, kněze Toufara a Štemberku. Fascinují mne také Gabčík a Kubiš, kteří dali život za druhé. Tam, kde je plnost sebe darování, nemá smysl uvažovat o nějakém nedostatku dobra, tedy hříchu.

- Další osobností, které se věnujete, je TGM. Napsal jste k stému výročí republiky knihu, v níž se zabýváte i aktuálností jeho poselství. V čem ho vidíte? Tatíček na piedestalu?

Každá přemrštěná glorifikace je nakonec karikatura, a tak se od ní osvobozujeme smíchem. Nechci vnímat T. G. Masaryka jako českého V. I. Lenina. Masarykova velká lidskost a také statečnost vycházely z jeho živého vztahu k Bohu, z jeho velké naděje na posmrtný život. Kdyby v sobě neměl tenhle vnitřní pramen síly, jenom stěží by v pětašedesáti s chatrným zdravím šel do exilu bojovat za budoucí samostatnost. Bylo to donkichotské, bláznivé, s asi pětiprocentní šancí na úspěch. Byl nepohodlný nejenom za Rakouska, ale i za první republiky a vydržel to.

- Mimochodem, byl byste pro obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí zbouraného v roce 1918?

Mariánský sloup asi žádnému katolíkovi na Staroměstském náměstí vadit nebude. Nevadil by ani prvnímu Husovi, protože byl ctitelem Matky Páně. Vůbec nelze vyloučit, že historický Hus s jeho emotivní povahou by dnes patřil spíše mezi horlivé bojovníky za sloup než mezi jeho odpůrce. Jenomže právě způsob, jakým se tato záležitost prosazuje, vyvolává v mnoha duchovních i věřících rozpaky. Nechceme, aby sloup byl vnímán jako projev katolické politické arogance.

- Když se díváte na stoleté dějiny "Masarykova" státu, co byste o nás řekl? Kdo jsme a kam kráčíme?

Ty dějiny vůbec nejsou špatné. Je tam hodně hrdinů, dobrých lidí, vidím tam velkou schopnost ubránit se ideologickému blbismu humorem. Za světové války jsme byli pořád na stejné straně, i když zpočátku prohrávala. Tohle některé národy, jež se rády vypínají, tvrdit s čistým svědomím nemohou. I v našich národních dějinách je patrný střet dobra a zla. Vyhnání bývalých německých spoluobčanů bylo provedeno nemravným způsobem. Nerespektování lidských práv Němců se pak nevyhnutelně promítlo v nerespektování lidských práv odpůrců totalitního režimu.

- A kam směřujeme?

Nejsem prorok, nevím. Jeden poslanec mi kdysi řekl, že slabinou tohoto systému je, že vlastně nikam nesměřuje. Jako bychom byli lidmi bez nějakého přesahu, často bez ideálu. V pozadí našeho každodenního života lze vytušit tíseň, strach z budoucnosti, obavy z ekologických katastrof. Obchází také hrůza z nástupu nových forem totality, digitální totality, z níž už nebude úniku. Maně se mi vybavuje Apokalypsa, v níž se hovoří o bestii a o čísle, které bude muset mít každý člověk.

- Co by měl dělat v takové situaci teolog?

Asi by neměl být prorokem průšvihu, to není žádné umění. Mnohem užitečnější je vypovídat lidem o naději a o skutečné svobodě. Proto chovám velkou úctu k Churchillovi, který v době beznaděje dokázal strhnout národ a probudit v něm naději. Právě proto také Británie válku nakonec vyhrála. A pozor, Churchill byl křesťan a taky tak trochu regulérní zednář. Stejně jako za komunismu i nyní je pro mne Otec, Syn a Duch svatý posledním kořenem mé svobody a důstojnosti. Naděje na věčný život spolu s nimi roztíná pouta, jež se mi pořád leckdo a lecjakým způsobem snaží nasadit. Na mém pohřbu by asi měli zahrát: "Ani pán, ani kňaz, čo by ma dal na reťaz …"

- Jak se má vůbec dnešní církev podle vás angažovat v politickém životě země? Narážím na Tomáše Halíka, který přirovnal křesťanství zastoupené Dominikem Dukou za "ozdobný oleandr moci".

Katolický křesťan má v politickém životě svobodu. Jeho svědomí by ho mělo varovat před různými kryptodiktátory a nositeli nelidských ideologií, proto také mí studenti musí opakovat následující bonmot: "Potkáš-li spasitele, kopni ho do ..." Dominik Duka byl vězněn pro svou víru, je to člověk statečný a zasluhuje si plnou úctu. Má plné právo na své názory. Já ho mám upřímně rád, protože jsem s ním byl v podzemní církvi, tak trochu v jednom bojovém šiku. To ale neznamená, že s ním vždy a ve všem souzním. Vyříkáme si to chlapsky mezi čtyřma očima. Kopeme ale za stejné mužstvo. Každý fotbalista vám řekne, že manšaft se má hádat v kabině, nikoli na hřišti, protože pak určitě nevyhraje.

- Přirovnáváte církev k fotbalu?

Samozřejmě, s církví je to jako s fotbalem: papež je předseda FIFA, primasové místních církví jsou jako předsedové národních svazů. Fotbal ale nejsou jenom funkcionáři, kteří by bez hráčů, trenérů, sponzorů, majitelů klubů, a hlavně diváků nebyli nic. Člověk si může sám kopat do míče, ale bez fotbalového hnutí (církve) si pořádný mač nezahraje. Hlavní je hrát fér. Kéž by česká katolická církev hrála tak krásně jako Barcelona. Možná by stačilo, kdyby hrála alespoň jako letos Slavia, kterou od útlých let nosím v srdci. Představte si, že v době hilsneriády Masaryk přednášel mimo univerzitní půdu za velkého přispění klubu Slavie.
Beneš dokonce za Slavii kopal na hřišti.

- Katolické církvi se stále vyčítá, že byla oporou habsburského trůnu. Jenže trůn tu už sto let není. Proč část společnosti církev dráždí dodnes?

No v první řadě je třeba říci, že oporou trůnu byl taky Palacký a až do roku 1914 svým způsobem dokonce i Masaryk. Většina lidí u nás chtěla původně jazykovou spravedlnost, uznání práv Českého království v rámci nadnárodní monarchie. Něco jiného byla opravdu hloupá rakouská politika, jež se zahraničněpoliticky dostala do vleku Německa a která stavěla na pangermanismu. Tohle zahubilo Rakousko. Není mi známo, že by čeští katoličtí duchovní podporovali pangermanismus. Katolický duchovní sice nevystupoval proti císaři, koneckonců jako naprostá většina Čechů v té době, ale zároveň si vážil svého jazyka, pěstoval často českou literaturu, byl prostě vlastenec. A proč církev irituje? Z mnoha důvodů. Její mravní poselství není po chuti. Její lidská stránka je nevyhnutelně nedokonalá. Politický katolicismus, a hlavně tisk v posledních desetiletích Rakouska a částečně i za první a druhé republiky iritují nejen nekatolíky, ale i dnešního soudného katolíka. Chci tím říci, že leckdy si katolíci za tu averzi mohou i sami. A nezapomínejme na sice spravedlivé, ale nepopulární restituce. Od husitských dob je sepětí kléru a peněz v našich zemích vnímáno velmi nelibě. Církve však hrají ve společnosti určitou roli, která se netýká jen věřících. To bylo dobře patrné v době totality, kdy také podzemní církev přispěla k jejímu pádu.

- V podzemní církvi jste byl i vy, už jste to zmínil. Připomeňte nám ten čas.

Byl jsem mladý. Nesmírně mne oslovili kněží, kteří prošli kriminály a žili ve svobodě, za což byli perzekvováni. Malér, rošťárna, tomu se prostě nedalo odolat. Moje studium teologie bylo tehdy sérií kriminálních skutků, moje svěcení byl kriminální čin, moje tajná primice o půlnoci v kostelíčku v Bezdědicích poblíž Hostomic pod Brdy byl kriminální čin. Jsem teolog a kněz kriminálník! Do vězení jsem se nedostal, ale chybělo málo. Už jsem byl obviněný spolu s řadou tehdejších bratří a sester. Hospodin nastavil vše tak, aby naše rozhodnutí bylo velmi čisté. Neměli jsme výhled na nic jiného než na existenci na okraji společnosti a často i oficiální církve. Měli jsme ale Ducha a ideál. Někdy na mě dnešní církve působí tak, jako by jim chyběla odvaha, Duch, což vše se maskuje přemrštěnou ceremonialitou.

- Máte nějaké hodně ošklivé vzpomínky?

Mám a nemám. To hnusné se člověk snaží vytěsnit. Odpouštět je nutné, abych se osvobodil. Podotknu jenom jednu věc. Když jsem se dostal v červnu 1990 na studia do Říma, jeden profesor mi po několika měsících řekl: "Čeho se pořád bojíš, proč jsi tak stísněný?" Ta atmosféra pronásledování, kdy jste nevěděli, kdo na vás donáší, kdy rozkopnou dveře a udělají domovní prohlídku, jestli do vás někdo nestrčí v metru a vy pak jakoby spácháte sebevraždu, jak mi jednou naznačil jeden vyslýchající, tahle atmosféra se nedala setřást ze dne na den.

- Pamatuji si náš rozhovor před třinácti lety, byl jste tehdy pohoršený, že Miroslav Kalousek coby šéf lidovců byl pro vládu s ČSSD tolerovanou KSČM. Nestalo se. Teď ano. Po třiceti letech od pádu totality komunisté spoluvládnou, premiér je registrovaný ve svazcích StB a části společnosti je to fuk. Stále vás to hněvá?

Lásko, mně ubývá sil, a tak na hněv nemám energii, ale budiž mi dovoleno konstatovat, že mne to irituje, což je akademická náhražka za docela jiné slovo. Štve mě ale také to, že politika pravicových stran v minulosti nebyla vždy důvěryhodná. Lidé zvolili Babiše díky tomu, že přesně vystihl, co chtějí. Nepřejí si například odejít z Unie, ale také nechtějí předčasně euro, protože by to znamenalo pokles životní úrovně. Další věcí je jednoznačný postoj k uprchlické krizi. Většina našich lidí má sociální cítění, a proto rádi pomohou, ale mají obavy z nových, nepřizpůsobivých spoluobčanů. Panu Babišovi nahrávali také jeho odpůrci, kteří se někdy tvářili jako "nadlidé" s patentem na rozum a těmi, kdo mají jiný názor, pohrdali. Nu a "podlidé" si ve volbách vyšlápli na "nadlidi". Lidé také většinou nechtějí premiéra, jenž by jenom papouškoval, co přijde z Bruselu. Fenomén "Babiš" tak není pouze vinou onoho člověka. Je to něco jako oligarchoidní nádor, v němž se projevuje spousta nezdravého v celém našem politickém životě.

- Jak vnímáte současnou vlnu protestů proti němu?

Veřejné protesty jsou legitimní, nicméně zásadní proměnu samy nepřinesou. Každý občan i politik by se měl zamyslet sám nad sebou, konkrétně nad tím, čím on sám "přispěl" k tomu, že věci dospěly až sem. Je to jediná šance na nápravu. Jednou někdo Matce Tereze řekl, že její práce je jenom kapka, která zemi nezavlaží. Ona se usmála a pravila: "Tak se přidejte a budeme dvě kapky, pak další, až zaprší a země se zazelená."

- Máte ze současné politické situace obavy? Nemáte strach z pokusu o restauraci starých pořádků v moderním hávu?

Demokracie není ráj na zemi. Jestliže lidé mají právo manifestovat a nikdo je nerozhání, nejsou za to vězněni, pak demokracie funguje. Mám obavy spíše z toho, že směřujeme ke společnosti, kde už si nebudu moci koupit rohlík, aniž by to velký bratr nevěděl. Komunistický marasmus se vrátit nemůže, dějiny jsou neopakovatelné. Opravdu lituji lidi z Číny, protože musí snášet nepřístojnosti jak kapitalismu, tak komunistické totality, a to je podle mě trochu moc.

- Připomněl jste obavy, jež v lidech vyvolala uprchlická krize. Jsou přehnané?

Strach z imigrantů, kteří odmítají přijmout naše hodnoty, a to je zásadní, je pochopitelný. Vietnamce mám rád, pracují, přijmou náš způsob života, a to i s možností kšeftovat a trochu překračovat zákony, což k demokracii patří. Mám moc přátel mezi veselými a hodně pracovitými Ukrajinci. Znám vzdělané Rusy, kteří se u nás cítí dobře, protože nesnášejí to, co panuje v jejich vlasti. Nejsme xenofobové! Obava je před etnikem či etniky, jež k nám chtějí zanášet svou kulturu a nakonec zlikvidovat samotnou demokracii, kterou by pak nahradila diktatura koránu. Tyhle obavy jsou pochopitelné a neměly by být démonizovány.

- Vy osobně máte jasno v přijímání/odmítání imigrace z muslimských zemí?

Nemám. Pere se ve mně ideál pomoci tomu, kdo je v nouzi, se zkušeností, jež mi většinou uštědřila dosti ostré políčky právě za to pomáhání. Mezi uprchlíky jsou potřební, ale také zneuživatelé sociální pomoci. Chápu ty, kteří se přílivu muslimů brání. Chápu však také velmi dobře ty, kteří lidsky chtějí pomáhat. Ani jedni nejsou démoni nebo ďáblové. A pozor: není islám jako islám. Islám má tisíc tváří. Problém je salafický a wahhábovský islám, naprosto netolerantní, plný nenávisti nejenom vůči Západu, křesťanům a židům, ale také vůči jiným formám islámu. A my neumíme jasně rozeznat, který příchozí je akceptovatelný muslim a který je radikalizovaný, a proto také potenciálně nebezpečný.

- Jste známý svými vtipnými požehnáními. Máte nějaké i pro čtenáře Reflexu?

Všem bych přál, aby nalezli zakotvení ve veliké naději, jež přemáhá tento svět. Manitou ať se na vás směje a všem našim nepřátelům nakopá do ... A prosím všechny o shovívavost k tomu, co jsem tady nakecal.


CTIRAD VÁCLAV POSPÍŠIL je významný český římskokatolický teolog, profesor systematické teologie, přednáší na zdejších teologických fakultách. Věnuje se i překladu teologických dokumentů a studií z románských jazyků. Je spoluzakladatelem České christologické a mariologické akademie. Roku 1977 vstoupil do tajně fungujícího františkánského řádu, přijal jméno Václav a po tajných studiích teologie přijal tajně kněžské svěcení. Napsal celou řadu knih a studií. Do jeho odborného zaměření patří mj. christologie, teologie a přírodní vědy (Zápolení o pravdu, lidskou naději a důstojnost; Průkopníci a jejich odpůrci), teologická problematika spjatá s postavou M. Jana Husa (Husovská dilemata) či T. G. Masaryka (Masaryk iritující a fascinující).

04.07.2019 Reflex - TEXT JANA BENDOVÁ

 

Zástupci médií se na Velehradě setkali se čtenáři, posluchači a diváky

Při pouti médií v rukou křesťanů, která se na Velehradě uskutečnila v předvečer Světového dne modliteb za sdělovací prostředky, tedy v sobotu 1. června 2019, se redaktoři více než desítky sdělovacích prostředků setkali mezi sebou, ale také s těmi, pro které své zprávy tvoří.
Hlavní celebrant mše svaté, ostravsko-opavský pomocný biskup Martin David, ve svém kázání vyšel z letošního poselství papeže Františka ke Světovému dni modliteb za sdělovací prostředky a ztotožnil tři úkoly médií se třemi úlohami Ducha svatého. „Duch svatý především připomíná Ježíšovo učení. Stejně tak ho mají připomínat a aktualizovat pro dnešní dobu i média. Duch dále sjednocuje církev, a také sdělovací prostředky mají sjednocovat, a to v lásce, ne proti někomu nebo něčemu. A konečně je Duch Posvětitel, a podobně mají i média být nástrojem v posvěcování církve,“ shrnul.
Ještě předtím si několik set lidí shromážděných v poutní bazilice vyslechlo prezentaci jednotlivých médií: od těch největších, jako je Radio Proglas, TV Noe nebo Katolický týdeník, přes časopisy pro děti a mládež Nezbeda, Tarsicius a IN! I mládežnického webu Signály.cz po další tiskoviny: Immaculatu, Světlo, Milujte se!, Rodinný život nebo Šalamounky. „Každé z těchto médií se v něčem liší, cíl ale máme společný: evangelizovat,“ uvedla moderátorka prezentace, šéfredaktorka KT Kateřina Koubová.
Celodenní program zahájilo ráno pěší putování ze Starého Města, lidé si dále mohli vybírat z několika workshopů a strávit čas tancem, tvůrčím psaním nebo fotografováním pod vedením členů společenství Člověk a Víra, anebo si vyslechnout přednášku salesiána P. Libora Všetuly o „výchově on-line dětí“. Na závěr vedle baziliky vystoupily se svým pásmem o bylinkách děti z třebíčského sboru Slunko a biskup David všem účastníkům udělil požehnání.
Jiří Gračka

Ohlédnutí za letošní poutí na Velehradě
Možná se právě netrpělivě díváte do kalendáře, kdy už přijde vytoužená dovolená nebo čas letních práznin a červen je pro vás takovým odrazovým můstkem do léta. My jsme jeho začátek oslavili již druhou poutí médií na Velehradě hned první červnový den. Byla příjemně slunečná sobota a mnozí z vás přijali naše pozvání na pouť, přidali se k pěším poutníků nebo přijeli rovnou na Velehrad abychom se po roce mohli opět nejen slyšet, ale i vidět. Děti oslavily svůj dětský den ve společnosti Radka Habáně a dalších moderátorů při různých vtipných soutěžích. Někteří šťastlivci mohli mít neopakovatelný zážitek ze spanilé jízdy otce Martina na koloběžce před bazilikou. Jiní vytvořili během různých workshopů nezapomenutelné snímky, šperky, placky nebo taneční kreace. Zvídaví rodiče a další zájemci si pozorně vyposlechli přednášku salesiána P. Libora Všetuly, aby naplněni novými vědomostmi zrenovovali svůj přístup k dětem a internetu.Svůj dojem z přednášky mohli doladit v místní cukrárně. Mediální pracovníci všech zůčastněných médií prožili řadu přátelských setkání jak s Vámi, posluchači, diváky či čtenáři a členy klubu, tak spolu navzájem a obohatili se různými zkušenostmi ze své práce pro Vás.
Radio Proglas

Několik fotogalérií pořízených z fotografií asi desítky fotografů na pouti médií na Velehradě

 

To byl František kardinál Tomášek

V letošním roce slavíme 120 let od narození tohoto významného rodáka ze Studénky. Při této příležitosti je o něm ve zdejším zámku až do konce října otevřena výstava.
Připomínkové oslavy na kardinála Tomáška byly zahájeny 1. května slavnou bohoslužbou, kterou v místním kostele sv. Bartoloměje sloužil pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka spolu s pomocnými biskupy Antonínem Baslerem z Olomouce a Martinem Davidem z Ostravy.
Za svého působení ve vysoké církevní funkci se kardinál František Tomášek stále hlasitěji ozýval proti komunistickému útlaku a pronásledování církve a věřících a stal se jedním ze symbolů protikomunistického odporu. Jeho vysoké morální postoje vyzdvihl v promluvě kardinál Dominik Duka, který se s kardinálem Tomáškem osobně znal. Připomněl jeho památnou větu při mši svaté ve svatovítské katedrále v osudových listopadových dnech roku 1989: „Já a celá církev stojím na straně národa.“ Arcibiskup Duka zdůraznil, že kardinál Tomášek byl člověkem, který nikdy nerezignoval a nešel pod svou morálku, i když to neměl jednoduché. Byl neustále odposloucháván a sledován. Musel být kvůli tomu pořád ve střehu, doma musel důležité dokumenty kvůli prohlídkám schovávat, musel se hlídat, co kdy může říci. Přesto si dokázal udržet kontakt s běžnými lidmi. Kdo mu poslal dopis, tomu odpověděl, neměl na to žádnou agendu, vše psal sám.
Návštěvníci výstavy mají možnost se seznámit s životem kardinála Tomáška ve formě panelových textů a fotografií. Poprvé jsou zveřejněny artefakty spojené s jeho osobností, a to předměty umělecko historické, osobní, čestné doktoráty, preciosa, archiválie, pektorály, dary z naší vlasti, ale i z celého světa i osobní korespondence. Výstava je zpřístupněna zdarma.
Josef Pala

 

Oslavme 13. narozeniny TV Noe v Loretě v Boru u Tachova 11. května 2019

Otevřené brány zahájí koncert v kroměřížském kostele sv. Mořice

 

Po Vzkříšení už je nám zase do smíchu

 

Člověče, nediv se aneb uvedení nezasvěcených do katolického prostředí

Zasedací pořádek v katolických kostelích a jeho zvláštnosti

Pravidlo 1.
Přední lavice zejí zpravidla prázdnotou.
Největší počet věřících sedává vždy v zadních lavicích kostela, evidentně proto, aby na ně nemohlo být vztaženo Ježíšovo varovné slovo o farizejích z Mt 23,3: "...mají rádi přední místa v synagogách." Další se zřejmě shlédli v jediné postavě celníka -.klaďáka z evangelií (viz Lk 18,9-14). Hermeticky ucpávají prostor kolem hlavního vchodu a na výzvy celebranta, že vpředu je místa dost, zásadné nereagují. Zvláště vyhledávaná místa jsou pak za sloupy, v postranních kaplích a na kůru za varhanami, zřejmě v duchu hesla z desatera mladého strážce hranic: "Vidět, ale nebýt viděn!"
Výjímka z pravidla č.l.:
První lavice nezeje prázdnotou, jelikož v ní trůní:
a) místní vzorová rodinka s dětmi
b) kostelnice se zvonečkem
c) potenciální světice farnosti: většinou se předmodlívá přede mší svatou, po ní i při ní, neváhá pronášet s knězem i slova proměňování. Další poznávací atributy: galerie svatých obrázků rozložená okolo Kancionálu, zpestřená roztodivnými devocionáliemi všeho druhu.
Pravidlo 2.:
Zbylé lavice jsou obsazovány dle následujícího pořádku: V každé z nich se zpočátku usadí pouze jeden člověk a to tak, aby byl pokud možno co nejvíce vzdálen od ostatních věřících.
Výhody z toho vyplývají nejméně tři:
a) při pozdravení pokoje není nutno podávat nikomu ruku
b) bratři a sestry v Kristu nemohou člověka rušit v individuálním zažívání mše svaté
c) ve vymírajících farnostech působí opticky kostel jako zcela zaplněný.
Pravidlo 3.:
Na okraji lavice sedí obvykle osoba zvaná "špuntovka", takže střed lavice zůstává volný.
Při zdvořilém požádání o průchod dotyčná rozhodné nevystoupí z lavice a už vůbec ji nepřimějete, aby si poposedla blíže ke středu; zásadně se nechá všemi oblézat a náročný sportovní výkon svých bližních doprovází významným pozdvihováním obočí ke klenbě kostela, pohoršeným vzdycháním a mumláním, které může zdánlivé připomínat glosolálíi.
Pravidlo 4.:
Na vyšívané polštářky zvané "podprdelníčky" zásadné nesedat, neboť v sobě ukrývají "časovanou minu":
Po příchodu paní X.Y., která již na tomto místě sedává cca 80 let, budete muset s ostudou "vyletět", jelikož každý slušný člověk přece ví, že to je JEJÍ místo.
Výjímky z pravidla č. 4:
Vyletět ovšem můžete klidné i z místa bez podprdelníčku, v podstatě odkudkoli, i z míst, která nejsou nikterak označena. Platí zde Murphyho zákon prázdných kostelů: Pravděpodobnost, že jste někomu zasedli jeho místo, je nepřímo úměrná průměrnému počtu návštěvníků daného kostela. Jinými slovy, tato pravděpodobnost je tím větší, čím méně lidí chodí v daném kostele na bohoslužby.
Praktická doporučení pro náhodné návštěvníky: Do cizích kostelů raději nechoďte. A když už není zbytí, zdržujte se raději po celou dobu bohoslužeb vzadu za lavicemi; nějaká místní babička se může klidné objevit až po svatém přijímání. Jenom dávejte dobrý pozor, abyste nepřekáželi v jedné z následujících kritických zón:
a) u kropenky se svěcenou vodou
b) u kasičky na potřeby kostela a na Charitu
c) u stolku s časopisem Světlo, Katolickým týdeníkem a jinou osvětovou literaturou
d) u stolku s obětními dary
e) u sochy Matky Boží sedmibolestné, u P. Marie Lurdské, u Božského Srdce Páně, u svatého Josefa, Antoníčka, Terezičky, Tadeáška, případně u dalších lokálních přímluvných favoritů.
U nástěnek s duchovními texty nebo s rozpisem aktivit farnosti stát můžete, většinou je nikdo nečte.
Pravidlo 5.
Lavice jsou většinou konstruovány tak, aby v nich nedalo pohodlné ani sedět, ani klečet.
Má to dva skryté důvody:
a) věřící si tak odpykává něco z časných trestů za své hříchy
b) při delších homiliích nelze usebraně podřimovat.
Vysvětlující komentář církevního historika:
Tradice praví, že kostelní lavice byly vynalezeny a povinné zavedeny do kostelů již za dob prvotní církve, a to jako bezpečnostní opatření kvůli snížení úrazovosti při bohoslužbách. Stalo se tak poté, kdy při vyčerpávajícím kázání apoštola Pavla v Troadé jistý mladík usnul a vypadl z okna, takže ho svatý Pavel musel křísit z mrtvých. Ze strany vedení církve vzešla tehdy obava, že průměrný pan farář by si možná tak dobře neporadil, a tak byly zkonstruovány a plošně zavedeny první zoufale neanatomické kostelní lavice (zhruba takové, jaké je známe dnes).
Pravděpodobnější varianta pozdějšího data přičítá vznik podoby dnešních lavic době vrcholného rozmachu španělské inkvizice v 16. století: Při emotivně náročných plamenných barokních kázáních a při nádherných mnohahodinových pompézních církevních bohoslužbách v latině dokázaly pouze ostré výčnělky lavic udržet prosté věřící v bdělém stavu a ve stále vzrůstajícím eschatologickém napětí.
ZÁVĚR:
Reforma v uspořádání sakrálních interiérů
Z výše uvedených zákonitostí lze vyvodit pro církev třetího tisíciletí některá zásadní opatření:
a) přední lavice zrušit a posílit jimi zadní voje
b) střední části lavic vypustit úplné
c) ideálním bohoslužebným prostorem budoucnosti by mohla být tudíž KLOUBOVÁ TRAMVAJI!!
Autor příspěvku předkládá k uvážení, zda by nebylo vhodné projednat tento návrh v plenárních sněmovních kroužcích ve všech diecézích Čech a Moravy.
(Charismatická společenství by jej zatím mohla alespoň rok promodlovat, aby to nebyla jen "člověčina").

 

Aktivní a uvědomělí laici při bohoslužbách

Uvedení do problematiky:
Už Koncil pravil, že nestačí, aby se při bohoslužbách zachovávaly zákony jejich platného konání, ale "aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem". S většinou katolické menšiny u nás sice slova konstituce O posvátné liturgii ani "nehnula", jenomže našlo-li se pár spravedlivých v Sodomě, najdou se uvědomělí aktivní laici i v našich podřimujících farnostech. Podívejme se dnes zblízka na několik druhů těchto příkladných jedinců, lépe řečeno, osob s osobitým osobním povoláním, které jsou ozdobou, chloubou a hybateli každé katolické farnosti:
Bratr Vstavač aneb laický ceremoniář
Jedná se o nediskutovatelnou i když neformální autoritu farního společenství obdařenou výraznou dávkou osobní statečnosti a autonomie. Nezřídka se tato služba překrývá s funkcí kostelníka. Bratr Vstavač se obvykle vyznačuje latentní znalostí liturgických předpisů nebo alespoň jejich místní varianty v podobě tradic zděděných po předcích. Ve společenství proto zastává službu laického ceremoniáře. Jde o službu neplacenou a dotyčný jedinec se do ní jmenuje aktivně a uvědoměle sám.
Z toho vyplývá jeho specifické místo ve společenství Božího lidu: při méně obvyklých a tudíž choulostivých slavnostech liturgického roku jako jsou Vánoce, Velikonoce apod. jediný bratr Vstavač s jistotou ví nebo spíše intuitivně vycítí, kdy se má vstávat a kdy sedět, případně klečet. Zvláště pro náhodně příchozí nebo tzv. jednoročáky je jeho služba nepostradatelná.
Rovněž jste-li v některé farnosti hostem, měli byste se snažit dle katolického kostelního bontonu urychleně identifikovat místního bratra Vstavače a veškerá liturgická gesta vykonávat takříkajíc pod jeho taktovkou.
Sestra Klekánice
evidentně nejzbožnější žena farnosti bývá prodchnuta silnou mariánskou nebo jinou partikulární úctou. Její rolí je dávat všem dobrý příklad a tím pozvedat duchovní úroveň farnosti. Většinou diriguje farní obec ke zvýšení výkonů ve vnějších gestech zbožnosti, tzn. určuje, kdy se má klečet. Pro tuto službu mívá výrazné charisma: tam, kde se může stát či sedět, sestra Klekánice si raději klekne, čímž dá průchod své niterné zbožnosti, a tím zve ostatní naprosto nenásilně k následování. Ráda takto příkladně pokleká ve frontě na svaté přijímání, ale její služba se tím rozhodně nevyčerpává; i při závěrečném požehnání, kdy kněz vyzve stojící shromáždění slovy: "skloňte se před Bohem a přijměte požehnání", sestra klekánice padá bez váhání a bez prodlení na kolena, čímž strhává váhavé věřící, kteří si nejsou zcela jisti, co se právě patří.
Výjimkou zpravidla bývají závěrečné sloky mešních písní nebo jiné příležitostné zpěvy na závěr (Svatý Václave, Tisíckrát pozdravujeme tebe, Sbohem má radosti apod.), při nichž Klekánice nutí lidi stát a vytrvat až do poslední strofy, a poté ještě zakleknout k "Pochválena a pozdravena" a následné domodlovací sekvenci, zatímco pan farář s ministranty je už dávno v sakristii (ne-li na další mši svaté).
Dojde-li někdy ke kolizi rolí s bratrem Vstavačem, vítězí sestra Klekánice, a to pro svou nespornou morální převahu.
Sestra Viktorka
zahajuje při absenci varhaníka ve všedních dnech společný zpěv. Mnohdy bývá terčem kritiky reptavého lidu Božího, jelikož nasadila příliš vysoko nebo příliš nízko, protože to moc žene, anebo naopak natahuje... zkrátka potenciální mučednice společenství.
Pokud však sestra Viktorka náhodou chybí, všichni rázem docení její význam i velikost její oběti pro obecné blaho dobrovolníků k jejímu zastoupení bývá jak šafránu. V takové situaci zůstane "černý Petr" začínání zpěvu zřejmě panu faráři.
Varhaníci
Kromě profesionálů, kterýmžto nelze zpravidla zhola nic vytknout, ale jimiž se naše kostelní kůry zase až tak nehemží, tvoří základnu hudebního doprovodu liturgie vesměs dobrovolníci. Rekrutují se z řad úplných samouků či někdejších absolventů "lidušky", přeučivších se obětavě z klavíru nebo samohrajek "Casio" na krotitele kůrových píšťal. Dělí se zhruba na dvě kategorie:
1. Varhaník sprinter:
Je přesvědčen, že má-li unylý kostelní zpěv "utáhnout", musí být alespoň o takt před věřícími. Proto začíná svižně a nekompromisně uhání vpřed. Problém spočívá v tom, že svůj náskok rád zvětšuje (což lze vysvětlit i tím, že skrze hřmění varhan k němu chabý zpěv zdola vůbec nedolehne). Dochází pak k zajímavému úkazu, kdy peloton věřících trpělivě zdolává ordinárium svým léty vyzkoušeným a ničím nenarušitelným tempem, zatímco se z nich postupně vydělují hudebně nadanější jedinci, kteří se , snaží držet krok s varhaníkem. Nutno podotknout, že některým se to daří jen za cenu použití pochybné metody "přískoků": vyrovnávají svůj skluz tím, že přeskakují některá slova i celé pasáže modliteb nebo písní. (Z pelotonu samozřejmě vypadávají rovněž zarytí individualisté, kteří mají vždycky své tempo jak na modlitby tak i na zpěv ale to je kapitola sama pro sebe).
V každém případě je konečným výsledkem úplně nová, dosud neslýchaná polyfonní skladba, připomínající vzdáleně kánon. Pěvci bývají příjemně překvapeni, když se někdy na konci písně všichni zase sejdou.
2. Varhaník brzdič:
Hraje s přesvědčením, že čím pomaleji, tím velebněji. Sází na jistotu, nepotřebuje si dodávat sebevědomí tím, že by exhiboval rychlou hrou (notabene když jí většinou ani není schopen). Favoritem rytmuchtivé mládeže sice bývá zřídkakdy, zato u dříve narozených sbírá nezasloužené body, protože při jeho produkci se rozhodně nikdo neztratí ani nezadýchá.
Obě kategorie varhaníků se svorně vyžívají ve chvílích po svatém přijímání nebo na závěr mše svaté, kdy je možno spustit improvizaci. Pod přívalem múzy znásobené posvátností chvíle i prostoru jsou pak schopni vyprodukovat na tř tóny stupnice C-dur takové kreace, že by se za . ně nemusel stydět ani sám veliký Johann Sebastian!
Trvalí jáhni
Ženatý trvalý jáhen je v našich farnostem zatím ještě "vzácným ptákem", jehož výskyt je ze strany kléru víceméně trpěn. Bývá připouštěn ke čtení evangelia, podávání svatého přijímání a propouštění věřících na závěr bohoslužby slovy: "Jděte ve jménu Páně" (pokud ovšem celebrující kněz nezapomene, že má vedle sebe jáhna, a neodříká si to sám).
Je-li z domova manželkou řádně vycepován, může mu být svěřena i purifikace bohoslužebných nádob. A pokud má nad sebou skutečně velkorysého administrátora, může být jeho zapojení ve farnosti podstatně širší: bývá využíván k různým nepopulárním službám jako je vyučování náboženství a veškeré přípravy (zvláště přípravy nevěřících na přijetí svátostí všeho druhu). V ideálním případě smí i pohřbívat, případně kázat v krematoriu.
Prof. Tomáš Marný z Bludovic, v.r.
Převzato z magazínu Effatha

 

Církev se směje

Františkánský páter sedí ještě s jedním cestujícím v kupé. Je parné léto, v celém vagónu je horko jako v peci. Pánovi dává zabrat jeho oblek, páterovi jeho tlustá kutna.
Pán vstane, sundá sako a odváže vázanku. Potom se obrátí k františkánovi a řekne škodolibě: „Podívejte, tohle nemůžete udělat !“
Potom vstane také páter, vyjde ze dveří a po malé chvíli se vrátí – kalhoty přes ruku. „Podívejte,“ řekne, pánovi, „a tohle nemůžete zase vy.“

Po první světové válce si nějaký voják vděčně vzpomene na řádovou sestru, která se o něj v lazaretě obětavě starala. Rozhodne se, že jí udělá radost a navštíví ji. Koupí nějaké květiny a vydá se na cestu ke klášteru, jehož jméno si zapamatoval.
Na vrátnici se informuje na řečenou sestru. Vrátná mu vysvětluje: „Sestra Agáta se mezitím stala ctihodnou matkou, ale určitě bude mít z vaší návštěvy radost.“
Mužovi to nejprve vezme řeč. Potom ze sebe vypraví: „Kdybych to věděl, byl bych tomu malému také něco přinesl.“

Také jednotlivé řády poslaly zástupce do Betléma, aby vzdaly hold dítěti v jeslích. Dominikán položí své dary se slovy: „Pane, přináším zlato vědy.“
Benediktýn řekne: „Zde je kadidlo našich modliteb.“
Františkán povídá: „Tady je, Pane, myrha naší chudoby.“
Mezitím si vezme jezuita stranou svatého Josefa a šeptá mu: „A až půjde do školy, dejte ho k nám do internátu. My už z něj něco uděláme…“

Čerpáno ze samizdatu: „Církev se směje“

 

 

Velikonoční symbolika

Svatý týden krok za krokem

Pozvánka pro zvoníky a milovníky zvonů a to nejenom z Arcidiecéze pražské

 

Malé příběhy a rady do života

Andělé kolem nás
„Babi, ty věříš, že jsou andělé?“
„Jistě.“
„A už jsi nějakého viděla?“
„Já anděly vidím často.“
„To nemyslíš vážně?“
„Myslím, a dokonce čím jsem starší, tím víc je potkávám.“
„Prosím tě, a kde?“
„Andělé nemusí vždy mít křídla, může to být dobrý člověk, kterého potkáš, často to bývá starší paní, třeba sousedka, o které víš, že je moc hodná, může to být dítě v kočárku, které se na tebe usměje.“
„Mohu i já být andělem?“
„Budeš-li na sobě pracovat a budeš-li žít v souladu se svým svědomím, začne se třeba o tobě říkat, že jsi anděl. Lidé tě budou rádi potkávat, budou šťastni ve tvé společnosti, budou se k tobě obracet o radu, prostě staneš se někým, kdo jim bude pomáhat žít.“
„Může se hodný anděl změnit ve zlého?“
„Nestává se to často, ale někdy k takové proměně dojít může.“
„Jak to?“
„Pokud se v lidském srdci něco poláme a porouchá, takový člověk pak začne sebe litovat, druhým závidět, či dokonce nenávidět jiné. Jeho krásné andělské oči se změní v pichlavé, baziliščí, jeho klidná řeč se stane přerývanou, zadrhující, zlostnou, hysterickou. Místo andělské se objeví vypočítavá a ziskuchtivá tvář.
„A je možné, že si to člověk uvědomí a změní se zpátky na anděla?“
„Možné to je, záleží jen na něm, jestli se chce změnit. Nejde to hned, zloba, zášť, závist je vlastně nemoc a její léčení nějakou dobu trvá. První krok ke změně k lepšímu takový člověk udělá už tím, že si svou situaci uvědomí a že se chce zlepšit.“
„Taková změna vyžaduje asi silnou vůli, že?“
„Víš, v té situaci člověku hodně pomůže upřímná modlitba.“
„Tak to je vlastně prosté, že?“
„Je, a není. Velké věci často bývají prosté, ale právě proto je lidé přehlédnou.“
„Babi, tak my se pomodlíme, aby lidé v životě viděli důležité věci a aby bylo mezi námi hodně andělů, ano?“
Vlahým podvečerem ze dvou úst se tiše nesla modlitba Anděle boží, strážce můj.

Bludný kořen
Mám ráda Karla Čapka. Obdivuji jeho dílo, ale ještě víc si vážím jeho lidských vlastností jako je moudrost a prozíravost. Vybavují se mi jeho slova: „Člověk ještě není dost dokonalý ani dost slušný, aby měl právo žít na něčem tak krásném, jako je Země.“ Jak aktuální pro současnost! Možná, že člověk v džungli vztahů překročil bludný kořen a chodí v kruhu. Uniká mu jeho střed, má laxní přístup ke všemu, co je za kruhem, ve kterém se ocitl. Snad i strach z nového, neznámého, jej nutí setrvávat ve svých zvyklostech. Počítač, mobil, televize, stres v práci, spánek. Druhý den opět spěch, hluk, pracovní povinnosti, počítač, mobil, televize. Následující den je stejný. Vyjít si do přírody? Proč ne? Na uších sluchátka, v nich plno divných zvuků doprovázených bubny. Jestli bylo nebe bezoblačné, nebo se na něm proháněly bílé mráčky, neví. Jestli vzduch voněl čerstvé pokosenou trávou, jestli motýli na ni usedali, aby vypili poslední kapky nektaru, jestli nám včely proletěly kolem uší, jestli skřivan vysoko nad námi pěl svou čarokrásnou píseň, neví. Takový člověk projde divuplnou zahradou přírody a nic z ní nevidí, neslyší, necítí. Jak mu má příroda pomoci se zklidnit, když on sám se tomu brání?
Příroda sama je Bůh, říká Spinoza. Ale je na člověku, zda chce toho Boha přijmout.

Čas dozrávání
Pomalu, pomalinku ze zrna vloženého do půdy se stává malý zelený výhonek, šťastně volající do všech stran – už jsem tady! Je mu jedno, jestli svítí slunce, nebo chladný vítr žene dešťové mraky, zda ho obklopuje černá tma, či mléčný závoj mlhy. Je šťastný tím, že je, stejně jako každé malé dítě.
Teprve život učí malého človíčka, jako tu malou vyklíčenou rostlinku, poznávat své okolí a chránit se před nepříznivými vlivy z vnějšku.
Pomalu, pomalounku roste rostlina, vyvine se stéblo, na jehož konci jednou vznikne klas. Neexistuje žádný kouzelný proutek čaroděje Času, který by tento proces urychlil, aby to bylo tak, že jeden den zaseji a druhý den sklidím. Vytrvalosti a pokoře nás učí život, nic se nedá uspěchat, všechno má své kouzlo, své tajemno, své poznání, bolest, strach, někdy i plíživou nejistotu, že svůj úkol nezvládneme. Pak ale zvítězí důvěra v sebe, v život, který nás miluje, a proto nás vede těžkými zkouškami, aby nám jednou mohl odevzdat své vysvědčení – prospěl, nebo dokonce prospěl s vyznamenáním.
Na stéblu ze zrna vzešlého se rozhoupe zlatý klas plný nových zrn. A život jde dál a to je moc dobře.
Velkou nespravedlností by však bylo nevzpomenout toho, co nám pomáhá projít dobou našeho dozrávání. Bude-li stát stéblo obilí samo ve stráni, jistě ho jednou zlomí běsnící vítr. Nevzdá se, ale jeho schýlené či zlomené stéblo vydá klas, jehož zrna budou dozrávat na zemi. Nepřízní podmínek nedozrají, ale shnijí v blátě. Pokud ale bude zrno zaseto spolu s jinými zrny, bude rostlina ze všech stran podepřená, vydrží stát rovně i v okamžicích nepohody, jen se prohne, ale opět narovná, dál se bude tyčit k nebi a zlaté životodárné slunce ji odmění těžkým zlatým klasem.
Neocenitelná je síla opravdového přátelství. A kdo je přítel? Přece ten, kdo se dotkne tvého srdce.

Dotek stáří
Pokud nás život zařadil mezi dříve narozené, je dobré stanovit si určitá pravidla. Předně, na každý den si naplánovat nějakou náplň, například: zítra budu odpovídat na dopisy, nebo budu prát či žehlit, navštívím známé, nechám si upravit vlasy, půjdu si koupit něco hezkého na sebe a podobně.
Samozřejmě, budeme se snažit, pokud to půjde, vykonat to, co jsme si předsevzali. Budeme mít pocit, že den měl smysl, že dokážeme splnit to, co si určíme.
Neměli bychom také zapomínat na své koníčky – pletení, háčkování, vyšívání pro ženy, pro muže třeba péče o zahrádku, kutilství, sport a podobně. Zaměřit se na takovou činnost, na jakou stačíme a která nám udělá radost.
Říká se, že zahálka je matka hříchu. Nejen to, domnívám se že netečnost a pohodlnost by rozhodně neměla mít ve stáří místo, nevzejde z toho nic dobrého. Může se objevit pocit sebelítosti, který se bude stupňovat do té míry, že nás svou velikostí přeroste, začne nás utlačovat a ničit tak dlouho, dokud se mu to nepodaří.
Rovněž není dobré se uzavírat do sebe, stranit se lidí, stejně jako je nevhodné zaměřit se na několikahodinové pobyty s přáteli u piva, často v zakouřené místnosti. Vhodná je zlatá střední cesta, vymezit si čas pro přátelé, ale pamatovat i na chvíle samoty strávené s knížkou, nebo rozjímáním či meditací.
Velmi se přimlouvám i za pohyb, pokud to náš zdravotní stav dovolí, pohyb je život.
Pro klidné stáří je i důležité odpustit sám sobě, nic si nevyčítat, jednali jsme tak, jak jsme to považovali za správné. Moudrost přichází často až s věkem. Každým okamžikem se můžeme změnit a být lepší. Nic nám v tom nebrání.
V našem duchovním růstu nám pomáhá i modlitba. Šťastni jsou ti, kteří to vědí a využívají tohoto spojení s Bohem. Přináší klid do chaosu, jenž je kolem nás, učí nás pokoře a víře, že je o nás dobře postaráno.
Možná tohle pochopit je právě náš úkol v tomto životě.

Se svolením Mgr. Ireny Kopecké, básnířky a spisovatelky

 

Na Svatém Kopečku bude znít opět italština

http://italskedny.incontro.cz/

Italští sirotciPřed sto lety se pro desítky rakouských Italů – především žen, dětí a starců – stal neplánovaným domovem Svatý Kopeček a okolní obce. Jejich osudy nyní připomenou „Italské dny“ 3. až 6. května 2019 v Olomouci a na Svatém Kopečku. Program nabídne výstavu, koncert, besedy, prezentace nových publikací, promítání dokumentů a také odhalení pamětní desky těmto válečným uprchlíkům.
V hlavní den oslav, v sobotu 4. května, se na Svatém Kopečku představí italská kultura, a to formou prezentace italských produktů. Návštěvníci si také budou moci vyzkoušet konverzaci v italštině a ověřit si znalosti o italské kultuře formou kvízu. Restaurace a pizzerie U Kristýna (Olomouc, Wurmova 6) zase připravila speciální nabídku italských pokrmů, platí od 30. dubna do 6. května.
Sobotní program začíná mší svatou v katedrále sv. Václava v Olomouci (v rámci pouti ke sv. Janu Sarkandrovi), odpoledne bude odhalena a požehnána pamětní deska italským vystěhovalcům.
Na pátek je plánována projekce dětského animovaného filmu „Naši Italové“.
Pozvání na oslavu přijal italský historik Gianluigi Fait, který zde představí knižní novinku – v Itálii vydaný mnohasetstránkový vojenský deník lékaře Fiorio Vittoria, který v období první světové války působil i v Olomouci. Kniha je doplněna fotografiemi olomoucké provenience. Zváni jsou také zástupci města Tridentu a Rovereta a historických spolků Laboratorio di storia di Rovereto a Il Sommolago.
Italové byli evakuováni z okolí jihotyrolského Tridentu rok po vyhlášení první světové války. Před odchodem z domova počítali s tím, že odjíždějí jen na krátkou dobu, nakonec ale na Svatém Kopečku, v Olomouci a okolních obcích zůstali téměř čtyři roky. Jejich útrapy kromě válečné bídy ztěžovala také epidemie spály a později černých neštovic.
Italští uprchlíci byli z velké části odkázáni na pomoc místních obyvatel, charitativních institucí a státních úřadů. Zatímco v Itálii se dodnes na pomoc našich předků s vděčností vzpomíná, významnou úlohu tu hraje například emeritní tridentský arcibiskup Luigi Bressan, v našem kraji toto téma bude připomenuto poprvé.
Jiří Gračka, 4. dubna 2019

 

Kristus - Oráč, zhudebněná báseň v prostředí Jurkovičovy křížové cesty (sestavila Miroslava Štěrbová)

 

Kostelníkem tři čtvrtě století

KopřivnáPavel Burian je v chrámu Nejsvětější Trojice v Kopřivné u Hanušovic kostelníkem už 73 let Kopřivná – V neděli vždy otočí klíčem v zámku prastarých dveří. Vyjde na věž, rozezní zvon, pak rozsvítí svíčky a připraví oblečení.
Tak to dělá každý týden už sedmdesát tři let. Pavel Burian je kostelníkem v chrámu Nejsvětější Trojice v Kopřivné u Hanušovic.
Kostelníkem je Pavel Burian od roku 1945, kdy po válce přišel do vesnice obývané sudetskými Němci. "Já ti sám nevím," odpovídá na otázku, jak se k této službě dostal. "Z českých dětí, které chodily do kostela, jsem tu byl nejdřív. Ostatní kluky ministrování moc nezajímalo. Němci k nám dali klíče, protože jsme kostelu bydleli nejblíž. A tak to už zůstalo," popisuje, jak se jako dvanáctiletý kluk stal správcem kostela.

ŽELEZNÁ PRAVIDELNOST

Práce Pavla Buriana není na první pohled složitá, její náročnost tkví v pravidelnosti. V neděli o tři čtvrtě na jedenáct vyjde na věž, kde zazvoní.
Poté odemkne kostel, připraví věci k bohoslužbě, zapálí svíčky na oltářích. To už se do chrámu na kopci nad vesnici scházejí další věřící. Po mši odchází jako poslední, když kostel zamyká. Službu mu v poslední době ztěžují problémy s nohou. Ve svých pětaosmdesáti letech je ostatně nejstarším obyvatelem Kopřivné.
"Za ty roky, co to dělám, je to pořád stejné. Akorát dřív chodilo do kostela víc lidí. Po válce jich bylo kolem čtyřiceti," vzpomíná obětavý muž. Nyní se k bohoslužbám schází někdy deset věřících, jindy třeba jen tři.
Za svůj život zažil Pavel Burian v Kopřivné několik kněží. Nejvíc vzpomíná na Ignáce Lakomého, který zde působil čtyři desetiletí. "Byl menší postavy. Měl péráka, a když přijel, musel ho převalit, aby z něho slezl. Do kostela tehdy zatékalo. Už za týden dovezl na motorce plechy a sám to spravoval.
Pak sehnal osmdesát tisíc.
Střechu udělal sám celou.
Když potřeboval peníze na rýny, šel dělat k zedníkům, aby na ně vydělal," líčí Pavel Burian.
Se svou ženou vzpomíná na oblíbeného faráře jako na nezmara. Kněz byl přitom mimořádně skromný. "Když dělal fasádu kolem celého kostela, ráno koupil chleba, mléko a šel. Šťávu vůbec nechtěl, říkal, ze má rád vodu. Já mu tam nosila škvarky nebo sádlo. Když byl starší, dával to jídlo na faře cikánům, aby neměli hlad. Takového člověka nenajdete," vzpomíná s nostalgií na oblíbeného kněze žena Pavla Buriana Růžena.

MONSTRANCE SCHOVANÁ MEZI KABÁTY

Když návštěvník vstoupí do kostela v Kopřivné, může si připadat jako v některé z proslulých olomouckých bazilik. Díky bohaté malířské a sochařské výzdobě se o kopřivenském chrámu hovoří jako o perle severní Moravy. Jednou z dominant liturgického prostoru bývala výstavní monstrance. Čtyřibývala cet let ji Burianovi doma schovávali mezi kabáty.
"Do kostela jsem ji nosil, jen když byly velké svátky. Jinak mi pan farář řekl, že ji musím někde schovat, aby ji nikdo neukradl. Má velkou cenu.
Vzali si ji do Olomouce, asi před dvěma lety byla na výstavě ve Francii," poznamenává Pavel Burian.
I ve svých pětaosmdesáti letech kostelníkem zůstává a chce jím být, dokud to bude možné. "Někoho z vás to ale čeká," uzavírá.

Olomoucký deník, 18.3.2019, Petr Krňávek

 

Nastalo období přípravy na Velikonoce

 

Razítko na střed světa v Olomouci, sídlu arcibiskupství

Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase, zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno. Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala, který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě. To byl vstupní vjem moravský, když člověk vystoupil z vlaku, který ho přivezl z Prahy, a hned se ponořil do toho jiného světa, mně nějak intuitivně bližšího a srdečnějšího: však su také Hanák, z Prostějova, kam jsme pak pokračovali a kde naši byli doma.

To je dávno, ale některé věci z hlavy nedostanete, třeba že pozdě večer, když jsme nastupovali zase na noční rychlík do Prahy, bývalo nádraží plné ruských uniforem, takových těch šedých filcových plášťů až pod kolena, na hlavě obrovské dekly a místo kufrů papírem omotané a motouzem svázané balíky okupačního lupu. Jinou oblíbenou kořistí byly lustry s cingrlátky, jejichž zvoněním se naplnila celá večerní hala, když se oficíři a jejich báryšni chystali nastoupit na noční vlak do Moskvy. Rodiny okupačního vojska zabraly v Olomouci celé sídliště, které si brzy nezadalo s Chanovem, vzpomínám si, jak moji moravští příbuzní žasli nad tím, že Rusáci polepovali skla oken novinami, jak byli z domova zvyklí, a já žasl, když jsem to opravdu na kraji Olomouce viděl. Asie v srdci Moravy… Tak se to mongolským barbarům přece jen povedlo, celou zemi také do své bažiny zavléct. A já na to dětskýma očima hleděl a byly pro mě ty stíny na nádraží něčím jako přízraky z jiného světa, ale přitom mi jich bylo i nějak líto a pojil mě s nimi společný osud, cesta, která pro ně i pro mě začínala. Já jel na západ do nehostinných Sudet, oni na východ, kamsi do stepního mrazu, kde všechno končí ve východní nicotě.

Ale jinak byla Olomouc slavnostní město. Věřím, že každý, kdo se tam objeví, to cítí. Tu výjimečnou a vznešenou chrámovitost, i když omšelou a prachem pokrytou, spíše zapomenutou a plebejsky upadlou. Aj, byla slavná, ta Olomouc, to po Praze druhé město království, klenot moravský, Juliův vrch, Juliomons, prý opravdu, ale věřte tomu, samotným Juliem Ceasarem založená civitas. Na vršku, kde je kostel sv. Michala, měl Caesar postavit jakousi turris Julia čili Juliovu věž, jak tomu věřili humanističtí učenci a patrioti. Olomouc by mohla být naše jediné římské město, přičemž antika na Hané se projevovala až do nedávných časů těmi jihem nasáklými kroji, v nichž dominovala sytá červeň, ta posvátná barva Byzance. A zatímco venkov a dědiny v okolí byly slovanské a českou moravštinou hovořící, takže sedláci jezdili do Holomóca na trh, pyšný střed města byl německý Olmütz, s buršáky a střeleckými spolky a honorací a početným klérem. Židé byli z Olomouce vyhnáni už v půlce 15. století po kázaní pošahaného mnicha Jana Kapistránského, který oděn jen v hrubou houni horlil tam, kde je dneska ulice Sokolská, a pak se tam mohli vrátit až po roce 1848, ale nikdy jich tam nebylo, na rozdíl od Prostějova, kam se právě z Olomouce přistěhovali, víc než pár stovek. Ale to už je všechno pryč.

Tož nebudu tu opakovat ty staré známé věci s krvavó pavlačí, s Přemyslovcema, kteří tu tak špatně dopadli, nebo to s biskupama a pak arcibiskupama, kteří byli tak mocní a bohatí, že pražský primas byl proti nim chudé příbuzné, takže si kópili třeba teho Tiziana, jak na něm ten šohaj Apollon nechá skalpovat po celým těle teho kozla Marsyasa. Teď to visí v Kroměřižu, to byl takové jejich Castel Gandolfo, kam se arcibiskupové jezdili kochat v létě růžema a jinó okrasnó travinó. A taky tady abdikoval Ferdinand Dobrotivý, a když poklepával na ramena osmnáctiletému synovci Franzi Josefovi, pronesl ta dojemná slova "Gott segne dich, sei brav, es ist gern geschehen". Čili "Bůh ti žehnej, buď hodný, rádo se stalo…" Dokonalejší požehnání a radu si těžko představit: buď hodný… Tím tedy a dalšími věcmi vstoupila Olomouc do dějin evropských, ale třeba tím, že tu byl tři roky (1794–1997) v pevnosti držen markýz de La Fayette, který předtím vybojoval samostatnost Spojeným státům, tak i do dějin světových.

Ale hlavně je Olomouc dokonalé středoevropské město, možná všech středoevropských měst vzor. Když bychom do něj zapíchli kružítko, tak by se kružnice mohla skoro dotknout Prahy, Vídně, Bratislavy, kousek větší kružnice pak Krakova, Budapešti, Drážďan a Mnichova. Olomouc je tedy dokonalé město středu, polohou, rozlohou, ale snad i mentalitou. Středoevropský byl i osud židovského obyvatelstva už ve středověku a poválečné vyhnání Němců. Po novém uspořádání státu byla Olomouc na několik desítek let degradována na pouhé okresní město... Nastal úpadek, který si město nezasloužilo. Od začátku 90. let se přece jen zvedá, kostely se narychlo opravily, když tu v roce 1995 byl Jan Pavel II. – a svatořečil místního mučedníka Jana Sarkandera…

Čím vlastně Olomouc je? Ospalým guberniálním Zapadákovem, nebo městem akademiků? A má si troufnout na něco víc, nebo ne? Jako třeba s tím Středoevropským fórem Olomouc (SEFO), jehož plány jsou dávno vyhlášené, projekt a díra v zemi přichystané, ale pořád je na tom místě, kde mělo už v roce 2014 stát, jen ta díra a ohrada polepená plakáty. Autorem výtvarného řešení budovy je jeden z nejvýraznějších českých architektů, Jan Šépka. Základem má být pětice robustních betonových "domů", které sice brutálně, ale zřetelně navazují na gotické domy, jež stály na tomto místě a byly zbořeny na konci šedesátých let. Jsou to jakési jejich fantomy či náhrobní kameny, pod kterými to ovšem má žít. V projektu se počítá s výstavními a konferenčními sály, s knihovnou, knihkupectvím, s komorním divadlem a kinosálem. Samozřejmě s kavárnou a takovými věcmi. Na piazzettě by podle plánů stála slavná socha Aleše Veselého Kaddish – Modlitba za zemřelého z roku 1968. Jedna z nejpůsobivějších plastik českého poválečného umění už léta čeká na vhodné místo.

Ta socha, která se rozpřahuje jako obří kostra ptáka, má už v Olomouci tři sta let svého partnera, sloup Nejsvětější trojice na Horním náměstí, můj soukromý střed střední Evropy. Vypadá jako obří pečetidlo nebo nebeské razítko, které právě přištemplovalo na dlažbu výnos o odkladu konce světa. Když koncem května 1758 přitáhli k Olomouci Prušáci, byl sloup právě čtyři roky konsekrován, tedy slavnostně zasvěcen, u čehož byla i Marie Terezie se svým Františkem Lotrinským. Zlatem zářící vrchol sloupu s Nejsvětější trojicí se Prusům nabízel jako ideální terč pro zaměřovače jejich děl, které rozmístili na svazích severně od města, které měli jako na talíři. Prušáci během června vypálili na město celkem dvacet pět tisíc střel, a i když mířili především na pevnosti, několik koulí poškodilo i sloup. I vypravila se prý k obléhatelům městská delegace, zda by byli tak laskavi a mířili nějak jinam než na sloup, který stavěli a sochami zdobili skoro čtyřicet let a stál dohromady sto tisíc zlatých, což byly ohromné peníze, klidně miliarda. A naštěstí kápli na inteligentního lampasáka, generála Jamese Keitha, který byl v pruských službách, ale původem to byl Skot, takže měl pro takové argumenty pochopení. I vydal nařízení, aby se na sloup nestřílelo, což bylo dodrženo. Na památku byla do sloupu vsazená pozlacená dělová koule, tu když prý mladá žena uvidí, může otěhotnět, což je většinou pravda. Prušáci to pak stejně zabalili, protože 30. června 1758 jim u Domašova nad Bystřicí, což je už ve Slezsku, generál Laudon rozprášil mohutný zásobovací konvoj čili trén, který vezl potraviny a další nezbytné věci, třeba ty koule. Výsledkem bylo, že Fridrichovi II. nezbylo než obléhání zanechat a se skřípáním zubů odtáhnout… A to bylo pro naši vlast asi spíš štěstí, neboť padla-li by Olomouc, měli by Prusové před sebou Vídeň jak na míse. A bůhví, zda by třeba pak Morava nebyla odtržena od Čech, i když by si to možná někteří Moraváci přáli a někteří dosud přejí.

Jiří Peňás, echoprime.cz, 27.2.2019

 

Historická návštěva papeže Františka na Arabském poloostrově
Svatý Otec už je v SAE
Svatý Otec má odvahu, modleme se za něho

 

2. únor - Světový den zasvěcených osob, na svátek Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice)

 

Papež v Panamě: Mládí není čekárna

„Nejste Boží budoucnost, ale přítomnost,“ povzbuzoval papež František při mši svaté v Panama City, kam přijelo na 700 tisíc mladých lidí ze 150 zemí včetně dvou set českých poutníků. Tím vyvrcholil 34. Světový den mládeže.
Svatý otec v Panamě mladé lidi vyzval k tomu, ať žijí naplno a dnes a ať nevytvářejí nějakou „zábavnější“, „více cool“ nebo „paralelní církev“. „Naopak! Chceme si uvědomit ustavičnou novost a mladost a otevřít se novým Letnicím,“ apeloval František. V jazyce sociálních sítí také označil Pannu Marii jako největší „influencerku“ dějin, tedy toho, kdo má ohromný vliv.
Svatý otec přiblížil Panamu jako zemi plnou „vřelosti a barev“ a také jako „most mezi oceány a místem setkání“. Světové setkání mládeže, které skončilo v neděli, se neslo v duchu Mariina souhlasu: „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38).
„Mám radost, že téma bylo ryze mariánské. Je důležité, aby se naši mladí utvrzovali ve víře pod vedením a ochrannou rukou Panny Marie, aby neztroskotali,“ uvedl královéhradecký biskup Jan Vokál, který doprovázel na 180 českých a 230 slovenských poutníků. Ty nadchlo vřelé přijetí i počasí. „U vás mrzlo, ale já jsem se probouzela do letních dnů. Místní farníci nás přijali s otevřenou náručí. A přestože neumíme španělsky, rozuměli jsme si skvěle. Na něco stačily ruce a nohy, jindy Google překladač,“ popsala pro KT Ladislava Blažková, mluvčí Ligy vozíčkářů. Poutníci byli ubytováni převážně v rodinách a farnostech, ale 50 z nich též v synagoze Kol Shearith. Při organizaci podali totiž pomocnou ruku i místní židé a muslimové. V Panamě žije 3,4 milionu lidí a 89 % z nich je katolíků.
„Odnáším si vzpomínky na vstřícnost a srdečnost. Každou skupinu vždy bouřlivě přivítali, museli jsme projít uličkou slávy a následovalo velké objímání, tleskání a zpěv,“ popsal biskup Pavel Posád přípravné dny v diecézích, kde byli Češi spolu s Brazilci, Ekvádorci a Salvadorci. Na Světových dnech byl sám už posedmé. „Někdy nám chybí živost v liturgii, kterou tady mladí lidé vidí. Ale nemůžeme chtít tu španělskou živelnost přenést k nám, nebylo by to autentické,“ vysvětlil biskup.
Papež se letos poprvé vydal mezi mladé kriminálníky do vězení, kde některé i vyzpovídal. Setkal se i s biskupy a davy věřících a ve zrekonstruované katedrále posvětil oltář. A navštívil i 18 nemocných AIDS. K setkání se na dálku modlitbou i akcemi připojili také věřící z českých diecézí.
Tereza Zavadilová

Fotografie a video z apoštolské cesty Svatého Otce v Panamě ze stránek Svatého stolce

Program papeže Františka na SDM v Panamě

 

 

Připomenutí tří církevních svátků v první polovině měsíce února

DEN ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
Církevní svátek Uvedení Páně do chrámu (2. února) - lidově Hromnice (dříve "Obětování Páně" či "Očišťování Panny Marie") připomíná, že v tento den přinesli Marie a Josef Ježíše do chrámu, aby jej zasvětili Bohu (viz Lukášovo evangelium 2,22-38). Přitom došlo k setkání se starcem Simeonem, který nazval Ježíše "světlem k osvícení pohanů". Toto byl zřejmě popud k tradici svěcení svící. Průvod se svícemi byl zaveden pravděpodobně jako protiváha pohanské slavnosti "amburbale"; připomíná se již v 7. století. Svátek je podobenstvím ochoty zasvětit vlastní život vyšším ideálům.
Svátek Uvedení Páně do chrámu byl poprvé oficiálně slaven jako "Den zasvěceného života" v roce 1998. Již několik desetiletí se řeholnice a řeholníci setkávají s papežem a se svými biskupy, aby dali najevo svou ochotu a připravenost ke službě Bohu a místní církvi. V naší vlasti má Den zasvěceného života tradici již od r. 1990, kdy se řehole představily po "vyjití z podzemí" ještě před první návštěvou papeže Jana Pavla II.

 

 

PANNA MARIA LURDSKÁ
11. února roku 1858 se v Lurdech ve Francii zjevila Panna Maria 14leté venkovance Bernadetě Sourbirous. O čtyři dny později tu pak vytryskl pramen, jehož voda doposud uzdravuje nemocné poutníky.
V péči o nemocné hraje významnou roli také církev, navštěvovat nemocné je také jedním ze sedmi skutků tělesného milosrdenství.
Papež František vydal poselství k 27. Světovému dni nemocných, který se každoročně připomíná 11. února na památku Panny Marie Lurdské a který se v letošním roce bude slavnostně připomínat v indické Kalkatě.

 

 

 

 

 

 

SV. VALENTIN
14. února připadá památka sv. Valentina, který je považován za patrona zamilovaných. Valentin z Terni byl biskupem, který zemřel mučednickou smrtí ve 3. století. V křesťanské tradici je chápán jako patron mládeže a šťastného sňatku. Zvyk milovanému člověku v tento den něco darovat, se odvozuje ze životopisu tohoto světce. Valentin měl obdarovávat mladé páry pestrými kyticemi ze své zahrady. Římským mužům přitom údajně radil zůstat raději doma u své ženy než táhnout do války. 14. února 269 byl proto za císaře Klaudia popraven.
Z Anglie pochází starobylý zvyk zasílání anonymních milostných dopisů v den jeho svátku. V Americe se zase vyvinul obyčej "voleb Valentina a Valentiny" roku. Dalším z pěkných zvyků, které památku sv. Valentina provázejí, je obdarovávání dívek a žen květinami, které jsou výrazem vzájemné úcty a lásky. Zajímavé je, že již ve starém Římě se 14.2. slavil den bohyně Juno a pastýřského boha Luperca, kteří byli považováni za ochránce manželství a rodiny. V "loterii lásky" nacházeli mladí lidé rozhodnutím losu své protějšky.
14. únor je nejen památkou sv. Valentina, ale podle liturgického kalendáře slaví církev tento den také památku sv. Cyrila a Metoděje - slovanských věrozvěstů a spolupatronů Evropy. To, že se neslaví u nás, je dáno roční dobou, počasím. Kvůli tradici poutí jsou v našich zemích oslavy přesunuty na 5. červenec. V Římě slaví každoročně památku sv. Cyrila a Metoděje příslušníci slovanských národů společně s římskými věřícími.
Podle tiskového servisu ČBK

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování