(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Střípky ze života církve v roce 2019

 

Na Svatém Kopečku bude znít opět italština

http://italskedny.incontro.cz/

Italští sirotciPřed sto lety se pro desítky rakouských Italů – především žen, dětí a starců – stal neplánovaným domovem Svatý Kopeček a okolní obce. Jejich osudy nyní připomenou „Italské dny“ 3. až 6. května 2019 v Olomouci a na Svatém Kopečku. Program nabídne výstavu, koncert, besedy, prezentace nových publikací, promítání dokumentů a také odhalení pamětní desky těmto válečným uprchlíkům.
V hlavní den oslav, v sobotu 4. května, se na Svatém Kopečku představí italská kultura, a to formou prezentace italských produktů. Návštěvníci si také budou moci vyzkoušet konverzaci v italštině a ověřit si znalosti o italské kultuře formou kvízu. Restaurace a pizzerie U Kristýna (Olomouc, Wurmova 6) zase připravila speciální nabídku italských pokrmů, platí od 30. dubna do 6. května.
Sobotní program začíná mší svatou v katedrále sv. Václava v Olomouci (v rámci pouti ke sv. Janu Sarkandrovi), odpoledne bude odhalena a požehnána pamětní deska italským vystěhovalcům.
Na pátek je plánována projekce dětského animovaného filmu „Naši Italové“.
Pozvání na oslavu přijal italský historik Gianluigi Fait, který zde představí knižní novinku – v Itálii vydaný mnohasetstránkový vojenský deník lékaře Fiorio Vittoria, který v období první světové války působil i v Olomouci. Kniha je doplněna fotografiemi olomoucké provenience. Zváni jsou také zástupci města Tridentu a Rovereta a historických spolků Laboratorio di storia di Rovereto a Il Sommolago.
Italové byli evakuováni z okolí jihotyrolského Tridentu rok po vyhlášení první světové války. Před odchodem z domova počítali s tím, že odjíždějí jen na krátkou dobu, nakonec ale na Svatém Kopečku, v Olomouci a okolních obcích zůstali téměř čtyři roky. Jejich útrapy kromě válečné bídy ztěžovala také epidemie spály a později černých neštovic.
Italští uprchlíci byli z velké části odkázáni na pomoc místních obyvatel, charitativních institucí a státních úřadů. Zatímco v Itálii se dodnes na pomoc našich předků s vděčností vzpomíná, významnou úlohu tu hraje například emeritní tridentský arcibiskup Luigi Bressan, v našem kraji toto téma bude připomenuto poprvé.
Jiří Gračka, 4. dubna 2019

 

Kostelníkem tři čtvrtě století

KopřivnáPavel Burian je v chrámu Nejsvětější Trojice v Kopřivné u Hanušovic kostelníkem už 73 let Kopřivná – V neděli vždy otočí klíčem v zámku prastarých dveří. Vyjde na věž, rozezní zvon, pak rozsvítí svíčky a připraví oblečení.
Tak to dělá každý týden už sedmdesát tři let. Pavel Burian je kostelníkem v chrámu Nejsvětější Trojice v Kopřivné u Hanušovic.
Kostelníkem je Pavel Burian od roku 1945, kdy po válce přišel do vesnice obývané sudetskými Němci. "Já ti sám nevím," odpovídá na otázku, jak se k této službě dostal. "Z českých dětí, které chodily do kostela, jsem tu byl nejdřív. Ostatní kluky ministrování moc nezajímalo. Němci k nám dali klíče, protože jsme kostelu bydleli nejblíž. A tak to už zůstalo," popisuje, jak se jako dvanáctiletý kluk stal správcem kostela.

ŽELEZNÁ PRAVIDELNOST

Práce Pavla Buriana není na první pohled složitá, její náročnost tkví v pravidelnosti. V neděli o tři čtvrtě na jedenáct vyjde na věž, kde zazvoní.
Poté odemkne kostel, připraví věci k bohoslužbě, zapálí svíčky na oltářích. To už se do chrámu na kopci nad vesnici scházejí další věřící. Po mši odchází jako poslední, když kostel zamyká. Službu mu v poslední době ztěžují problémy s nohou. Ve svých pětaosmdesáti letech je ostatně nejstarším obyvatelem Kopřivné.
"Za ty roky, co to dělám, je to pořád stejné. Akorát dřív chodilo do kostela víc lidí. Po válce jich bylo kolem čtyřiceti," vzpomíná obětavý muž. Nyní se k bohoslužbám schází někdy deset věřících, jindy třeba jen tři.
Za svůj život zažil Pavel Burian v Kopřivné několik kněží. Nejvíc vzpomíná na Ignáce Lakomého, který zde působil čtyři desetiletí. "Byl menší postavy. Měl péráka, a když přijel, musel ho převalit, aby z něho slezl. Do kostela tehdy zatékalo. Už za týden dovezl na motorce plechy a sám to spravoval.
Pak sehnal osmdesát tisíc.
Střechu udělal sám celou.
Když potřeboval peníze na rýny, šel dělat k zedníkům, aby na ně vydělal," líčí Pavel Burian.
Se svou ženou vzpomíná na oblíbeného faráře jako na nezmara. Kněz byl přitom mimořádně skromný. "Když dělal fasádu kolem celého kostela, ráno koupil chleba, mléko a šel. Šťávu vůbec nechtěl, říkal, ze má rád vodu. Já mu tam nosila škvarky nebo sádlo. Když byl starší, dával to jídlo na faře cikánům, aby neměli hlad. Takového člověka nenajdete," vzpomíná s nostalgií na oblíbeného kněze žena Pavla Buriana Růžena.

MONSTRANCE SCHOVANÁ MEZI KABÁTY

Když návštěvník vstoupí do kostela v Kopřivné, může si připadat jako v některé z proslulých olomouckých bazilik. Díky bohaté malířské a sochařské výzdobě se o kopřivenském chrámu hovoří jako o perle severní Moravy. Jednou z dominant liturgického prostoru bývala výstavní monstrance. Čtyřibývala cet let ji Burianovi doma schovávali mezi kabáty.
"Do kostela jsem ji nosil, jen když byly velké svátky. Jinak mi pan farář řekl, že ji musím někde schovat, aby ji nikdo neukradl. Má velkou cenu.
Vzali si ji do Olomouce, asi před dvěma lety byla na výstavě ve Francii," poznamenává Pavel Burian.
I ve svých pětaosmdesáti letech kostelníkem zůstává a chce jím být, dokud to bude možné. "Někoho z vás to ale čeká," uzavírá.

Olomoucký deník, 18.3.2019, Petr Krňávek

 

Razítko na střed světa v Olomouci, sídlu arcibiskupství

Na olomouckém nádraží vždy zkontroluju, jestli tlupě rozjásaných Hanáků nedošly bochte, které tam jedna folklorní bytost rozdává chase, zatímco jiná ze džbánu rozlévá asi pivo, což je víc hanácké než víno. Nejvíce hanácká je ale slivovice. Ženci mávají nebezpečně nad hlavou kosami, takže už jsou asi napití a v další fázi začnou padat začepené hlavy žen. Na to nádražní sgrafito olomouckého Němce Wilhelma Zlamala, který nebyl odsunut, protože měl českou ženu, hledím, co jsem na světě. To byl vstupní vjem moravský, když člověk vystoupil z vlaku, který ho přivezl z Prahy, a hned se ponořil do toho jiného světa, mně nějak intuitivně bližšího a srdečnějšího: však su také Hanák, z Prostějova, kam jsme pak pokračovali a kde naši byli doma.

To je dávno, ale některé věci z hlavy nedostanete, třeba že pozdě večer, když jsme nastupovali zase na noční rychlík do Prahy, bývalo nádraží plné ruských uniforem, takových těch šedých filcových plášťů až pod kolena, na hlavě obrovské dekly a místo kufrů papírem omotané a motouzem svázané balíky okupačního lupu. Jinou oblíbenou kořistí byly lustry s cingrlátky, jejichž zvoněním se naplnila celá večerní hala, když se oficíři a jejich báryšni chystali nastoupit na noční vlak do Moskvy. Rodiny okupačního vojska zabraly v Olomouci celé sídliště, které si brzy nezadalo s Chanovem, vzpomínám si, jak moji moravští příbuzní žasli nad tím, že Rusáci polepovali skla oken novinami, jak byli z domova zvyklí, a já žasl, když jsem to opravdu na kraji Olomouce viděl. Asie v srdci Moravy… Tak se to mongolským barbarům přece jen povedlo, celou zemi také do své bažiny zavléct. A já na to dětskýma očima hleděl a byly pro mě ty stíny na nádraží něčím jako přízraky z jiného světa, ale přitom mi jich bylo i nějak líto a pojil mě s nimi společný osud, cesta, která pro ně i pro mě začínala. Já jel na západ do nehostinných Sudet, oni na východ, kamsi do stepního mrazu, kde všechno končí ve východní nicotě.

Ale jinak byla Olomouc slavnostní město. Věřím, že každý, kdo se tam objeví, to cítí. Tu výjimečnou a vznešenou chrámovitost, i když omšelou a prachem pokrytou, spíše zapomenutou a plebejsky upadlou. Aj, byla slavná, ta Olomouc, to po Praze druhé město království, klenot moravský, Juliův vrch, Juliomons, prý opravdu, ale věřte tomu, samotným Juliem Ceasarem založená civitas. Na vršku, kde je kostel sv. Michala, měl Caesar postavit jakousi turris Julia čili Juliovu věž, jak tomu věřili humanističtí učenci a patrioti. Olomouc by mohla být naše jediné římské město, přičemž antika na Hané se projevovala až do nedávných časů těmi jihem nasáklými kroji, v nichž dominovala sytá červeň, ta posvátná barva Byzance. A zatímco venkov a dědiny v okolí byly slovanské a českou moravštinou hovořící, takže sedláci jezdili do Holomóca na trh, pyšný střed města byl německý Olmütz, s buršáky a střeleckými spolky a honorací a početným klérem. Židé byli z Olomouce vyhnáni už v půlce 15. století po kázaní pošahaného mnicha Jana Kapistránského, který oděn jen v hrubou houni horlil tam, kde je dneska ulice Sokolská, a pak se tam mohli vrátit až po roce 1848, ale nikdy jich tam nebylo, na rozdíl od Prostějova, kam se právě z Olomouce přistěhovali, víc než pár stovek. Ale to už je všechno pryč.

Tož nebudu tu opakovat ty staré známé věci s krvavó pavlačí, s Přemyslovcema, kteří tu tak špatně dopadli, nebo to s biskupama a pak arcibiskupama, kteří byli tak mocní a bohatí, že pražský primas byl proti nim chudé příbuzné, takže si kópili třeba teho Tiziana, jak na něm ten šohaj Apollon nechá skalpovat po celým těle teho kozla Marsyasa. Teď to visí v Kroměřižu, to byl takové jejich Castel Gandolfo, kam se arcibiskupové jezdili kochat v létě růžema a jinó okrasnó travinó. A taky tady abdikoval Ferdinand Dobrotivý, a když poklepával na ramena osmnáctiletému synovci Franzi Josefovi, pronesl ta dojemná slova "Gott segne dich, sei brav, es ist gern geschehen". Čili "Bůh ti žehnej, buď hodný, rádo se stalo…" Dokonalejší požehnání a radu si těžko představit: buď hodný… Tím tedy a dalšími věcmi vstoupila Olomouc do dějin evropských, ale třeba tím, že tu byl tři roky (1794–1997) v pevnosti držen markýz de La Fayette, který předtím vybojoval samostatnost Spojeným státům, tak i do dějin světových.

Ale hlavně je Olomouc dokonalé středoevropské město, možná všech středoevropských měst vzor. Když bychom do něj zapíchli kružítko, tak by se kružnice mohla skoro dotknout Prahy, Vídně, Bratislavy, kousek větší kružnice pak Krakova, Budapešti, Drážďan a Mnichova. Olomouc je tedy dokonalé město středu, polohou, rozlohou, ale snad i mentalitou. Středoevropský byl i osud židovského obyvatelstva už ve středověku a poválečné vyhnání Němců. Po novém uspořádání státu byla Olomouc na několik desítek let degradována na pouhé okresní město... Nastal úpadek, který si město nezasloužilo. Od začátku 90. let se přece jen zvedá, kostely se narychlo opravily, když tu v roce 1995 byl Jan Pavel II. – a svatořečil místního mučedníka Jana Sarkandera…

Čím vlastně Olomouc je? Ospalým guberniálním Zapadákovem, nebo městem akademiků? A má si troufnout na něco víc, nebo ne? Jako třeba s tím Středoevropským fórem Olomouc (SEFO), jehož plány jsou dávno vyhlášené, projekt a díra v zemi přichystané, ale pořád je na tom místě, kde mělo už v roce 2014 stát, jen ta díra a ohrada polepená plakáty. Autorem výtvarného řešení budovy je jeden z nejvýraznějších českých architektů, Jan Šépka. Základem má být pětice robustních betonových "domů", které sice brutálně, ale zřetelně navazují na gotické domy, jež stály na tomto místě a byly zbořeny na konci šedesátých let. Jsou to jakési jejich fantomy či náhrobní kameny, pod kterými to ovšem má žít. V projektu se počítá s výstavními a konferenčními sály, s knihovnou, knihkupectvím, s komorním divadlem a kinosálem. Samozřejmě s kavárnou a takovými věcmi. Na piazzettě by podle plánů stála slavná socha Aleše Veselého Kaddish – Modlitba za zemřelého z roku 1968. Jedna z nejpůsobivějších plastik českého poválečného umění už léta čeká na vhodné místo.

Ta socha, která se rozpřahuje jako obří kostra ptáka, má už v Olomouci tři sta let svého partnera, sloup Nejsvětější trojice na Horním náměstí, můj soukromý střed střední Evropy. Vypadá jako obří pečetidlo nebo nebeské razítko, které právě přištemplovalo na dlažbu výnos o odkladu konce světa. Když koncem května 1758 přitáhli k Olomouci Prušáci, byl sloup právě čtyři roky konsekrován, tedy slavnostně zasvěcen, u čehož byla i Marie Terezie se svým Františkem Lotrinským. Zlatem zářící vrchol sloupu s Nejsvětější trojicí se Prusům nabízel jako ideální terč pro zaměřovače jejich děl, které rozmístili na svazích severně od města, které měli jako na talíři. Prušáci během června vypálili na město celkem dvacet pět tisíc střel, a i když mířili především na pevnosti, několik koulí poškodilo i sloup. I vypravila se prý k obléhatelům městská delegace, zda by byli tak laskavi a mířili nějak jinam než na sloup, který stavěli a sochami zdobili skoro čtyřicet let a stál dohromady sto tisíc zlatých, což byly ohromné peníze, klidně miliarda. A naštěstí kápli na inteligentního lampasáka, generála Jamese Keitha, který byl v pruských službách, ale původem to byl Skot, takže měl pro takové argumenty pochopení. I vydal nařízení, aby se na sloup nestřílelo, což bylo dodrženo. Na památku byla do sloupu vsazená pozlacená dělová koule, tu když prý mladá žena uvidí, může otěhotnět, což je většinou pravda. Prušáci to pak stejně zabalili, protože 30. června 1758 jim u Domašova nad Bystřicí, což je už ve Slezsku, generál Laudon rozprášil mohutný zásobovací konvoj čili trén, který vezl potraviny a další nezbytné věci, třeba ty koule. Výsledkem bylo, že Fridrichovi II. nezbylo než obléhání zanechat a se skřípáním zubů odtáhnout… A to bylo pro naši vlast asi spíš štěstí, neboť padla-li by Olomouc, měli by Prusové před sebou Vídeň jak na míse. A bůhví, zda by třeba pak Morava nebyla odtržena od Čech, i když by si to možná někteří Moraváci přáli a někteří dosud přejí.

Jiří Peňás, echoprime.cz, 27.2.2019

 

Historická návštěva papeže Františka na Arabském poloostrově
Svatý Otec už je v SAE
Svatý Otec má odvahu, modleme se za něho

 

2. únor - Světový den zasvěcených osob, na svátek Uvedení Páně do chrámu (lidově Hromnice)

 

Papež v Panamě: Mládí není čekárna

„Nejste Boží budoucnost, ale přítomnost,“ povzbuzoval papež František při mši svaté v Panama City, kam přijelo na 700 tisíc mladých lidí ze 150 zemí včetně dvou set českých poutníků. Tím vyvrcholil 34. Světový den mládeže.
Svatý otec v Panamě mladé lidi vyzval k tomu, ať žijí naplno a dnes a ať nevytvářejí nějakou „zábavnější“, „více cool“ nebo „paralelní církev“. „Naopak! Chceme si uvědomit ustavičnou novost a mladost a otevřít se novým Letnicím,“ apeloval František. V jazyce sociálních sítí také označil Pannu Marii jako největší „influencerku“ dějin, tedy toho, kdo má ohromný vliv.
Svatý otec přiblížil Panamu jako zemi plnou „vřelosti a barev“ a také jako „most mezi oceány a místem setkání“. Světové setkání mládeže, které skončilo v neděli, se neslo v duchu Mariina souhlasu: „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova“ (Lk 1,38).
„Mám radost, že téma bylo ryze mariánské. Je důležité, aby se naši mladí utvrzovali ve víře pod vedením a ochrannou rukou Panny Marie, aby neztroskotali,“ uvedl královéhradecký biskup Jan Vokál, který doprovázel na 180 českých a 230 slovenských poutníků. Ty nadchlo vřelé přijetí i počasí. „U vás mrzlo, ale já jsem se probouzela do letních dnů. Místní farníci nás přijali s otevřenou náručí. A přestože neumíme španělsky, rozuměli jsme si skvěle. Na něco stačily ruce a nohy, jindy Google překladač,“ popsala pro KT Ladislava Blažková, mluvčí Ligy vozíčkářů. Poutníci byli ubytováni převážně v rodinách a farnostech, ale 50 z nich též v synagoze Kol Shearith. Při organizaci podali totiž pomocnou ruku i místní židé a muslimové. V Panamě žije 3,4 milionu lidí a 89 % z nich je katolíků.
„Odnáším si vzpomínky na vstřícnost a srdečnost. Každou skupinu vždy bouřlivě přivítali, museli jsme projít uličkou slávy a následovalo velké objímání, tleskání a zpěv,“ popsal biskup Pavel Posád přípravné dny v diecézích, kde byli Češi spolu s Brazilci, Ekvádorci a Salvadorci. Na Světových dnech byl sám už posedmé. „Někdy nám chybí živost v liturgii, kterou tady mladí lidé vidí. Ale nemůžeme chtít tu španělskou živelnost přenést k nám, nebylo by to autentické,“ vysvětlil biskup.
Papež se letos poprvé vydal mezi mladé kriminálníky do vězení, kde některé i vyzpovídal. Setkal se i s biskupy a davy věřících a ve zrekonstruované katedrále posvětil oltář. A navštívil i 18 nemocných AIDS. K setkání se na dálku modlitbou i akcemi připojili také věřící z českých diecézí.
Tereza Zavadilová

Fotografie a video z apoštolské cesty Svatého Otce v Panamě ze stránek Svatého stolce

Program papeže Františka na SDM v Panamě

 

 

Připomenutí tří církevních svátků v první polovině měsíce února

DEN ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA
Církevní svátek Uvedení Páně do chrámu (2. února) - lidově Hromnice (dříve "Obětování Páně" či "Očišťování Panny Marie") připomíná, že v tento den přinesli Marie a Josef Ježíše do chrámu, aby jej zasvětili Bohu (viz Lukášovo evangelium 2,22-38). Přitom došlo k setkání se starcem Simeonem, který nazval Ježíše "světlem k osvícení pohanů". Toto byl zřejmě popud k tradici svěcení svící. Průvod se svícemi byl zaveden pravděpodobně jako protiváha pohanské slavnosti "amburbale"; připomíná se již v 7. století. Svátek je podobenstvím ochoty zasvětit vlastní život vyšším ideálům.
Svátek Uvedení Páně do chrámu byl poprvé oficiálně slaven jako "Den zasvěceného života" v roce 1998. Již několik desetiletí se řeholnice a řeholníci setkávají s papežem a se svými biskupy, aby dali najevo svou ochotu a připravenost ke službě Bohu a místní církvi. V naší vlasti má Den zasvěceného života tradici již od r. 1990, kdy se řehole představily po "vyjití z podzemí" ještě před první návštěvou papeže Jana Pavla II.

 

 

PANNA MARIA LURDSKÁ
11. února roku 1858 se v Lurdech ve Francii zjevila Panna Maria 14leté venkovance Bernadetě Sourbirous. O čtyři dny později tu pak vytryskl pramen, jehož voda doposud uzdravuje nemocné poutníky.
V péči o nemocné hraje významnou roli také církev, navštěvovat nemocné je také jedním ze sedmi skutků tělesného milosrdenství.
Papež František vydal poselství k 27. Světovému dni nemocných, který se každoročně připomíná 11. února na památku Panny Marie Lurdské a který se v letošním roce bude slavnostně připomínat v indické Kalkatě.

 

 

 

 

 

 

SV. VALENTIN
14. února připadá památka sv. Valentina, který je považován za patrona zamilovaných. Valentin z Terni byl biskupem, který zemřel mučednickou smrtí ve 3. století. V křesťanské tradici je chápán jako patron mládeže a šťastného sňatku. Zvyk milovanému člověku v tento den něco darovat, se odvozuje ze životopisu tohoto světce. Valentin měl obdarovávat mladé páry pestrými kyticemi ze své zahrady. Římským mužům přitom údajně radil zůstat raději doma u své ženy než táhnout do války. 14. února 269 byl proto za císaře Klaudia popraven.
Z Anglie pochází starobylý zvyk zasílání anonymních milostných dopisů v den jeho svátku. V Americe se zase vyvinul obyčej "voleb Valentina a Valentiny" roku. Dalším z pěkných zvyků, které památku sv. Valentina provázejí, je obdarovávání dívek a žen květinami, které jsou výrazem vzájemné úcty a lásky. Zajímavé je, že již ve starém Římě se 14.2. slavil den bohyně Juno a pastýřského boha Luperca, kteří byli považováni za ochránce manželství a rodiny. V "loterii lásky" nacházeli mladí lidé rozhodnutím losu své protějšky.
14. únor je nejen památkou sv. Valentina, ale podle liturgického kalendáře slaví církev tento den také památku sv. Cyrila a Metoděje - slovanských věrozvěstů a spolupatronů Evropy. To, že se neslaví u nás, je dáno roční dobou, počasím. Kvůli tradici poutí jsou v našich zemích oslavy přesunuty na 5. červenec. V Římě slaví každoročně památku sv. Cyrila a Metoděje příslušníci slovanských národů společně s římskými věřícími.
Podle tiskového servisu ČBK

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování