(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn - národní kulturní památka

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Duchovní vzdělávání, exercicie, semináře a relaxační pobyty na Svatém Hostýně

Organizační informace

Matice svatohostýnská je pořadatelem veřejně přístupných duchovních cvičení, do kterých se může přihlásit každý věřící člověk, který je ochoten se podřídit zavedené tradici těchto akcí.
Na Svatém Hostýně probíhají i další duchovní cvičení pro uzavřená společenství, do kterých se není možno přihlásit.
V době vrcholné poutní sezóny nevypisujeme termíny duchovního vzdělávání s ohledem na velký počet poutí a poutníků navštěvujících toto poutní místo. Není možno zajistit klidné prostředí nutné pro průběh duchovních cvičení.
Přihlášky a bližší informace zde na recepci v Poutním domě č.3 nebo na korespondenční adrese a dalších kontaktech matice:
Matice svatohostýnská, Svatý Hostýn č. 115, 768 61 Chvalčov
tel: 573381693, e-mail: matice@hostyn.cz

Duchovní vzdělávání, exercicie a relaxační pobyt na Svatém Hostýně v roce 2020

 

 

Exercicie

Tento termín znamená několikadenní duchovní obnovu ve skupině (kursu), který vede zpravidla kněz. Duchovní cvičení spočívají především v modlitbě, mlčení po celou dobu kursu, přednáškách vedoucího kursu a společných bohoslužbách.
Již v dávných dobách se křesťané odebírali podle Ježíšova příkladu na osamělá místa, aby zde určitý čas prožívali intenzivním způsobem v samotě s Bohem. Ve středověku měly mnohé kláštery pro tento účel uzpůsobené pokoje a někdy "poustevny". V 16. století dal nový podnět k duchovním cvičením sv. Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Napsal knihu s názvem "Exercitia spiritualia" (Duchovní cvičení), ve které popsal tuto asketickou praxi, mající postupný metodický průběh, a hlavně ji svěřil zkušenému duchovnímu vedení. Duchovní cvičení mohou trvat tři dny nebo týden, ale podle svatého Ignáce také celý měsíc. Kodex kanonického práva (CIC) je u duchovních předpokládá každoročně. Exercicie však hojně absolvují i laici a v poslední době se zvyšuje zájem o pobyty v exercičních střediscích s duchovním zaměřením. Programy jsou přizpůsobené potřebám účastníků a výjimku netvoří ani partnerské páry nebo rodiny s dětmi. Víkend nebo dovolená v klášteře patří stále častěji k psychohygienické praxi současných lidí.

... a již začínají posvátné exercicie se spasitelným mlčením, kajícími slzami a zbožnými úmysly a procítěnými promluvami. Není krásnějšího a vhodnějšího místa pro duchovní cvičení jako hora Hostýn. Srdečné prostředí, radost duše i očí, plic i čela, které nechalo všechny starosti bůhví jak daleko a hluboko pod horou a nade vše bezprostřední blízkost Mariina, s níž si můžeš nerušeně pohovořiti ráno, za poledne i večer. Ve volné chvíli sleduješ trpícího Spasitele na křížové cestě a pokaždé v nitru si skládáš svá rozjímání podle rozpoložení a potřeb své duše pod zorným úhlem poslední meditace exercitátora......
Hlasy svatohostýnské r. 1947

 

 

Co jsou to ignaciánské exercicie?

Aktuální nabídka jezuitských exercicií v České republice

Exercicie jsou základem ignaciánské spirituality a na nich stojí i jezuitské Konstituce. Sv. Ignác v úvodu své exerciční knížky píše, že exercicie jsou k tomu, aby se člověk zbavil všech neuspořádaných náklonností a po jejich odstranění hledal a našel Boží vůli v uspořádání vlastního života ke spáse duše. Cílem exercicií tedy je: zbavit se toho špatného, co do mého křesťanského života nemůže patřit, a pak najít Boží vůli pro sebe; hledat, jaký plán má Bůh s mým životem, a rozhodnout se ho realizovat. K dosažení tohoto cíle slouží některé prostředky, mezi něž patří především atmosféra ticha (silentium), ve které se po dobu exercicií žije, pravidelná několikahodinová denní modlitba, účast na svátostech, rozhovory s exercitátorem.
Zkušenost a poznání, které člověk poctivým, upřímným konáním exercicií nabude, je bohatstvím nedozírné ceny a může pozitivně ovlivnit mnohé v životě člověka. Muž či žena začíná víc rozumět sobě a často i Bohu: proč v určitých chvílích mého života se mnou Bůh jednal právě takto, proč dopustil ty a ty věci apod. Stejně tak člověk pochopí, že je tady spousta tajemství, která nás vedou k pokornému přiznání, že jsme jen lidmi omezeného poznání a omezené intelektuální kapacity a že naším úkolem je často přijímat i to, co nemůžeme svým rozumem pochopit a zdůvodnit. Velice cenným plodem exercicií se stává opravdu hluboké a osobní přilnutí ke Kristu, touha po stálém ryzím přátelství s Ním a ochota žít skutečně tak, jak si to On přeje.
Plody duchovních cvičení jsou ale pro každého exercitanta jiné, zcela osobní. To proto, že každý člověk je originál a Bůh během té doby, kdy se mu člověk otevírá v intenzívní modlitbě, s ním jako s takovým (tedy jako s originálem) zcela osobně pracuje; dává mu přesně to, co pro svůj život, pro svou životní cestu potřebuje.
Struktura „duchovních cvičení“ sv. Ignáce z Loyoly

„Duchovní cvičení“ sv. Ignáce z Loyoly, konaná se zaujetím a s otevřeností vůči Bohu, se mohou stát dokonalou školou vnitřního života nejen pro kněze, řeholníky a řeholnice, ale i pro všechny laické osoby bez rozdílu. „Duchovní cvičení“ jsou rozděleny na čtyři části a každou z nich jejich autor nazval „týdnem“. Jejich absolvováním exercitant prochází jakoby třemi etapami duchovního života: očistnou, osvětnou a sjednocení.

První týden: Poznat hloubku vlastního hříchu a zároveň hloubku Božího milosrdenství.
První týden „cvičení“ nám dává plnější poznání sebe samých. Je to dnes o to důležitější, že současný člověk následkem povrchního pohledu na pomíjivý svět neumí vejít do svého nitra, aby poznal svou opravdovou velikost i skutečnou bídu. „Cvičení“ prvního týdne pomáhají tomu, kdo dostává duchovní cvičení (srov. DC 5), uvidět nepořádek svého života, hloubku hříchu i jeho ničící sílu, která narušuje všechny nejdůležitější vztahy: k Bohu, k bližnímu i k sobě samému. Cesta do vlastního nitra odkrývá člověku neuvědomělé, často protichůdné motivy jeho jednání, ničící vášně, vnitřní zranění. Exercitant ji podniká proto, aby s celým svým břemenem mohl dojít pro odpuštění a uzdravení k ukřižovanému Kristu, „vždyť Jeho ranami jsme uzdraveni“ (Iz 53,5). Velkou předností ignaciánských „cvičení“ je to, že k poznání sebe samých docházíme nejen s pomocí nějakého čistě lidského pohledu na člověka nebo za pomoci moderních psychologických věd, ale předevšíma v prvé řadě díky světlu Božího slova a v atmosféře stálé modlitby. Nejdůležitější osobou, psychologem a léčitelem není ten, kdo dává duchovní cvičení (exercitátor), ale sám „Stvořitel a Pán, který se sám sděluje Jemu oddané duši tím, že ji přivine ke své lásce a chvále a disponuje pro tu cestu, na které mu od této chvíle bude moci lépe sloužit“ (DC 15).

Druhý týden: Poznat, zamilovat si a následovat Krista.
Po zkušenosti očistné moci Božího milosrdenství v prvním týdnu hledá člověk ve druhém týdnu „cvičení“ důvěrné setkání s osobou Ježíše Krista, aby Ho „vnitřně poznal, více miloval a věrněji následoval“ (DC 104). Kristus se stává od této chvíle jeho jediným Pánem a Mistrem. Díky kontemplaci evangelia druhého týdne „cvičení“ se pozemský život a lidství Ježíšovo stává pro toho, kdo dostává duchovní cvičení, svátostí, která umožňuje poznání tajemství samotného Boha: „Kdo vidí mne, vidí Otce,“ říká Ježíš (Jan 14,19). Když se ten, kdo dostává duchovní cvičení, dívá tělesnýma očima na lidství Ježíšovo, očima duše „vidí“ Jeho božství. Celý Ježíšův život, který člověk kontempluje, mluví o nekonečné lásce Boha k lidem a zároveň nás zve, abychom na ni odpověděli. Tato plnost božství, která je v Kristu, hluboce posvěcuje každé Jeho slovo, každý Jeho skutek, každé Jeho gesto. Celá lidská skutečnost pocítila v Ježíši posvěcení. A proto všechno, co popisují evangelia, se pro nás stává poučením o tom, čím jsme také my, čím se máme stávat a jak máme žít.
Těm, kdo stojí před volbou životního povolání, rozjímání druhého týdne pomáhají nejprve získat vnitřní svobodu vůči tomu, co se má stát předmětem volby. Neboť „při každé volbě, pokud to závisí od nás, musí být oko našeho úmyslu čisté, že hledím jedině na to, k čemu jsem stvořen, totiž ke chvále Boha, našeho Pána, a ke spáse své duše“ (DC 169). Teprve vnitřně svobodný člověk může uslyšet výzvu Ježíše na tu cestu, kterou On sám pro něho vybral. Naše volba cesty života je totiž vždy přijetím pozvání samotného Ježíše.
U osob, které již ve volbě životního povolání mají jasno, rozjímání druhého týdne vedou k prohloubení vnitřního života a oživení víry.

Třetí týden: Svým srdcem vnímat a zakoušet utrpení Krista.
Ježíš k nám promlouvá nejvíc tehdy, když pro nás trpí, umírá a vstává z mrtvých. V rozjímáních o umučení a smrti Ježíše ve třetím týdnu „cvičení“ vidíme závažnost a dramatičnost situace člověka po dědičném hříchu, ale také nekonečnou lásku Boha, který obětoval na kříži svého Syna proto, abychom měli život věčný. Rozjímání o umučení a smrti upevňují v člověku touhu po plném sjednocení s Ježíšem a vedou ho k následování Mistra i v tom, co je pro nás nejtěžší: „ke snášení veškerých urážek, veškeré potupy a stejně tak i chudoby, … jestliže mě nejsvětější Velebnost chce vyvolit a přijmout k takovému životu a stavu“ (DC 98).

Čtvrtý týden: Radovat se se zmrtvýchvstalým Ježíšem.
Rozjímání o Ježíšově umučení a smrti je sice v "duchovních cvičeních“ chronologicky oddělené od rozjímání o zmrtvýchvstání, obě události ale vytváří jakoby dvě části jedné centrální události – velikonočního tajemství. Ježíšovo zmrtvýchvstání nemůže být bez Jeho kříže. Nazírání Ježíše zmrtvýchvstalého ve čtvrtém týdnu nám ukazuje, že posledním cílem našeho života není utrpení a strasti, ale podíl na věčném Božím štěstí. Ježíš odchází z tohoto světa v bolesti a utrpení, ale proto, aby se znovu vrátil a obdaroval své milované plností lásky a pokoje. Tato skutečnost nám pomáhá udržet naději a vnitřní pokoj v obdobích životních zkoušek a v protivenstvích.

Rozjímání o lásce.
„Duchovní cvičení“ končí rozjímáním o lásce. Toto závěrečné rozjímání má být jakýmsi mostem mezi dobou intenzivní modlitby během duchovních cvičení a obdobím všedního života, které přichází. Toto rozjímání má napomoci exercitantovi zakoušet, že „přítomnost Boha můžeme najít ve všech věcech, které nás obklopují v denním životě, např. v dialogu, při chůzi, v pozorování, naslouchání, přemýšlení a ve všem, co děláme, protože Jeho božský Majestát se projevuje ve všech věcech“ (sv. Ignác z Loyoly). Z člověka naplněného láskou k Bohu pak tryská modlitba velkého odevzdání a nabídky: „Vezmi si, Pane, a přijmi celou moou svobodu, mou paměť, můj rozum a celou mou vůli, všechen můj majetek a moje vlastnictví. Tys mi to dal, Tobě, Pane, to vracím zpět. Všechno je Tvoje, nalož s tím zcela podle své vůle. Dej mi jen svou lásku a milost, to mi stačí.“

 

Exercicie - duchovní cvičení se řídí přibližně tímto denním časovým rozvrhem:
 6:45 Ranní modlitba
 7:00 Mše svatá
 7:45 Snídaně
 8:45 První úvaha (promluva, rozjímání)
10:45 Druhá úvaha
12:00 Oběd
15:00 Třetí úvaha
17:00 Čtvrtá úvaha
18:00 Večeře
19:00 Sv. růženec v basilice
19:45 Konference, dotazy, pohovory
21:30 Noční klid
Zachovej mlčení, aby člověk nepřeslechl to, co Ti chce říct dobrý Pán Bůh.
Zachovej mlčení a neruš mluvením ty, kdo jsou ochotni v tichu rozjímat.

 

Tak asi ne ......

Děláme "televizní exercicie", tři rozjímání přes den a jedno v noci.