(Panna Maria Svatohostýnská)

Významné mariánské poutní místo na střední Moravě,
v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji

Svatý Hostýn - národní kulturní památka

Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně,
které pro Vás připravujeme s vírou, nadějí a láskou. Jsou zaměřeny do duchovní i světské sféry.

Co psaly Listy svatohostýnské před 20 a více léty

Určeno pro opravdové čtenáře, kterým nevadí dlouhé texty. Některé z nich ani nebyly v Listech zveřejněny pro svou délku.

 

Císař František Josef I. na Svatém Hostýně

Začátkem září roku 1897 proběhly v okolí Bystřice p. H. manévry rakouskouherské armády. Ve funkci vrchního velitele se zúčastnil těchto vojenských manévrů také císař František Josef I.
Jednatelem Matice svatohostýnské byl v té době dr. Antonín Cyril Stojan, zemský a říšský poslanec, kapitolní probošt v Kroměříži a později po 1. světové válce arcibiskup olomoucký. Dr. A. C. Stojan byl člověk obětavý a velmi iniciativní, a byl proto duší celé řady významných akcí, které se na Hostýně uskutečnily koncem 19. a začátkem 20. století.
Dr. Stojan si přál, aby panovník při svém čtyřdenním pobytu v Bystřici p. H. navštívil také Svatý Hostýn. Již v červnu r. 1897 jednal o této záležitosti v Bystřici p. H. s císařským dvorním úředníkem Klunem, který mu poradil, co je třeba zařídit, aby při sestavování cestovního programu Jeho Veličenstva byl brán zřetel i na Svatý Hostýn. Podle této rady zaslal dr. Stojan generálnímu pobočníkovi císaře hraběti Eduardu Paarovi žádost, v níž ho prosí, aby navrhl mocnáři návštěvu Svatého Hostýna. Po několika dnech obdržel Ant. Stojan odpověď, která ho určitě nezarmoutila. Hrabě Paar mu v ní 4. července 1897 sděluje z císařské letní rezidence v lázeňském městě Bad Ischl, že panovník navštíví Hostýn hned v první den svého pobytu v Bystřici p. H.
Císař František Josef I. přijel do Bystřici p. H. zvláštním vlakem 1. září 1897 o půl desáté hodině dopoledne. Na vyzdobeném nádraží jej uvítali hrabě Arnošt Loudon a starosta města Eduard Pospíšil. Po přivítání odebral se mocnář i se svým doprovodem vyzdobenou Nádražní ulicí do zámku, kde se ubytoval. Po snídani se pak císař vydal na cestu na Svatý Hostýn. Celkem čtyři kočáry vyjely z bystřického zámku, ve druhém jel císař s baronem A. Loudonem, který i na Hostýně převzal úlohu hostitele.
Povozy projížděly obcemi Chvalčova Lhota a Chvalčov, v nichž byly všechny domy ozdobeny prapory. Obyvatelstvo obou těchto obcí stálo ve velkém počtu před domy a pozdravovalo mocnáře. Téměř na konci Chvalčova, na Říce, několik desítek metrů nad nynějším hotelem "Říka" odbočily kočáry ostrou zatáčkou doprava na stoupající lesní cestu. (Hotel Říka zde tehdy pochopitelně nestál, byl postaven až v první polovině třicátých let svým tehdejším majitelem, jímž byl Rolnický akciový pivovar a sladovna Litovel).
Za jízdy po této cestě kázal panovník několikrát zastavit, aby si prohlédl krásné panorama. Celkem hodinu trvala jízda z bystřického zámku na hostýnské temeno. Panovníkovu cestu v úseku Říka Hostýn připomíná dodnes označení tohoto prostoru názvem "Císařská cesta". Příjezd mocnáře očekávalo na Svatém Hostýně 80000 lidí (jiný pramen uvádí pouze 50000). Všichni byli svátečně oděni, většinou v hanáckých nebo slováckých krojích. Jakmile se mocnář se svou suitou objevil na kraji hostýnského temene u valů (kde je uvítalo procesí z Blatnice vedené A. Stojanem), čtyři trubači na levé věži chrámu zahráli císařskou hymnu, po níž zástupy přítomných pozdravovaly císaře a zazpívaly píseň "Tisíckrát pozdravujeme Tebe".
Před schodištěm do chrámu očekával panovníka výbor Matice svatohostýnské. Císaře oslovil a uvítal Msgr. Jan Weinlich, předseda Matice a pozdější světící biskup, nejprve českým pozdravem "Pochválen buď Ježíš Kristus", pak pokračoval německy a uvítací řeč dokončil opět česky. Také císař poděkoval za uvítání německy a česky. Po přivítání promluvil mocnář několik slov s dalšími členy výboru. Byli to: hrabě Julius Seilern, dr. Jan Schneider, kapitolní děkan a farář v Kroměříži (pokladník Matice), lékárník Jan Harna z Kroměříže (hospodář Matice), kanovník Hanák, dr. Pištěcký, starosta Kroměříže a dr. A. C. Stojan (jednatel Matice), před nímž císař vyslovil svůj údiv nad tak velkým množstvím lidí na hostýnském temeni. Dr. Stojan však panovníka upozornil, že z večera 31. srpna až do rána 1. září bez přerušení pršelo, jinak by počet přítomných na Svatý Hostýně byl ještě vyšší (Hostýn měl v té době za sebou již dvě stotisícové návštěvy, které byly zaznamenány 4. září 1881 a 15. srpna 1891, třetí návštěva 100000 lidí byla zaznamenána 15. srpna 1912, v den zahájení velkolepých korunovačních slavností, které trvaly jedenáct dnů.
Dále panovník rozmlouval s provinciálem Tovaryšstva Ježíšova Widmannem a s hostýnským superiorem Janem Cibulkou. Císař se potom odebral s celou generalitou do chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde se požehnal, pokropil se svěcenou vodou, pomodlil se na klekátku u hlavního oltáře, kde také přijal svátostné požehnání od superiora Cibulky. To vše doprovázel zpěv z kůru v provedení pěveckého spolku "Moravan" z Kroměříže. Mocnář se po požehnání podepsal česky do pamětní knihy Matice svatohostýnské k tomu účelu připravené, pak položil svou ruku na základní kámen pro stavbu kaple sv. Kříže s rozhlednou na vrcholu Hostýna a podepsal pamětní list (základní listinu). Tím povolil stavbu tohoto objektu, rovněž svolil, aby rozhledna nesla jeho jméno. Mimo to mocnář svolil, aby na levé (severní straně chrámu) u hlavního vchodu byla zazděna mramorová pamětní deska na památku jeho pouti na Svatý Hostýn.
Dále se panovník věnoval prohlídce chrámu, s jehož dějinami ho stručně seznámil J. Cibulka, který podával vysvětlení i k jednotlivým kostelním malbám a obrazům. Superior J. Cibulka doprovázel mocnáře i do kaple Jana Sarkandra. Před kaplí očekával císaře hostinský na Svatém Hostýně Josef Dostál, jenž podal mocnáři sklenici se svatou vodou a jeho šestiletý syn Jindřich podal podle slovanského zvyku císaři chleba a sůl. Podobně byli obslouženi i hodnostáři z panovníkovy družiny.
Po prohlídce kaple se mocnář rozloučil a odebral se ke svému povozu. Při jeho cestě zpět do Bystřice se s ním loučily nepřehledné zástupy přítomných neutuchajícím jásotem a novým nadšeným provoláváním slávy. Tím skončila mocnářova pout na Svatý Hostýn.
V dalších dnech se císař František Josef I. soustředil již na hlavní účel své návštěvy. Ze svého stanoviště v prostoru mezi Žákovicemi a Soběchleby (asi 10 km od Bystřice) sledoval cvičení rakousko-uherské armády. Dne 3. září se pak v pět hodin odpoledne zúčastnil slavnostního otevření nové budovy obecní a měštanské chlapecké školy v Nádražní ulici v Bystřici pod Hostýnem.
Císař František Josef I. byl prvním a pravděpodobně i posledním představitelem našeho státu, který navštívil Svatý Hostýn. Z dosud dostupných dokladů vztahujících se k Hostýnu alespoň nevyplývá, že by Hostýn navštívili nástupci Františka Josefa I., císař Karel I., nebo oba první prezidenti Československa T. G. Masaryk a dr. Edvard Beneš. Rovněž prezidenti CSR od r. 1948 a ČSSR od r. 1960 zřejmě nezavítali na Svatý Hostýn.
Nelze ovšem vyloučit názor, že některý z prezidentů mohl Hostýn navštívit inkognito, nebo před nástupem do prezidentského úřadu. Také žádný z nejvyšších představitelů katolické církve, papežů, dosud nezavítal na Hostýn.
Vlastimil Doležel

 

Tajemná ruka pod Hostýnem

Nejdříve dovolte malý historický exkurz.
Jan Adam z Víckova je pro Valachy něco jako Kozina pro Chody. Jen méně známý, Valaši totiž neměli svého Jiráska. Podrobnější srovnání však pokulhává. Kozina byl chodský sedlák, svůj mezi svými. Moc se mi nechce věřit, že by Jan Adam, lehkomyslný a bohatý šlechtický synek, sedával v nuzných pastouškách valašských pastevců a jídal s nimi ze společného hrnce zkyslé mléko, jak nám ho pověsti idealizují.
Mám pocit, že hrdinou se Jan Adam stal tak nějak mimochodem. Odpor proti císaři patřil v první polovině 17. století k dobrému vychování české a moravské šlechty, no a Jan Adam byl zrovna majitelem valašských panství. Se samotnými Valachy to bylo jiné. Uvykli svobodnému životu, vlastnili zbraně k hlídání svých stád a uherské hranice, žili tak daleko v horách, že na ně feudální panstvo moc nemohlo. Ovšem tento příjemný život se poslední dobou začal měnit k horšímu, poddanství se utužovalo, rekatolizace protestantskému lidu taky moc nevoněla. Navíc zuřila třicetiletá válka a Valaši přes kopce moc dobře viděli, jak to od zdivočelých žoldáků schytala Haná, jejíž obyvatelstvo se bránit neumělo. Valaši mysleli, že to umí. Vypuklo první valašské povstání.
Upřímně řečeno, úspěchy vzbouřenci sklízeli hlavně ve chvílích, kdy bylo císařské vojsko zaměstnáno někde jinde. Když hlavní fronta války polevila a císařští se vrhli na povstalce, bylo zle. Následovala porážka a slib, že už budou hodní. Slib vydržel do té doby, než vojsko odtáhlo. A tak to šlo pořád dál, až do pověstného roku 1644, kdy císařský generál hrabě z Rottalu pojal nepříliš humánní, leč logickou myšlenku, že nezbude-li naživu nikdo, kdo by se bouřil, povstání jaksi samo od sebe pohasne. A tak se taky stalo. Naivní valašské vojsko bylo zašlapáno do země, z vesnic nezůstal kámen na kameni a těch pár prozíravých, kteří utekli do zasněžených hor, ztratilo veškerou chuť na odboj.
Tehdy se psal srpen roku 1627. Jan Adam z Víckova zachmuřeně hleděl z lukovských hradeb na císařskou přesilu pod kopcem. Nedávno se vrátil z emigrace (zatímco Valaši hořeli v štěpánovských stodolách, Jan Adam si užíval na dvoře německých knížat) a hned taková polízanice. Sinusoida této etapy povstání se blížila ke spodní amplitudě a Lukov byl poslední hrad, který Valachům zbyl. A ani to dlouho nevydrželo. Přes všechny pochybnosti je Janu Adamovi nutno přiznat alespoň řádnou odvahu. V beznadějném boji se bil jako lev, marně, střela z muškety mu přinesla smrt. Ještě umírajícího ho poslední jeho věrní vynesli do skal za hradem, na nosítkách z větví se ho snažili zachránit. Jan Adam zemřel při útěku a údajně byl pochován ve skalách na Držkové. Kde přesně, to už nikdo nikdy nezjistí. Ty, kteří utekli s ním, stejně nečekalo nic dobrého. Byli chyceni někde u Vsetína a popraveni se středověkou krutostí…

Jedním z nejkrásnějších a nejbájnějších kopců nejen Moravy je Hostýn. Upoutával příchozí už odnepaměti. První experimenty s železem zde prováděli lidé slezsko-platěnické kultury, Keltové tu měli největší moravské oppidum. Zalíbilo se tady i Slovanům, česká knížata zde ve 12. století budovala pohraniční opevnění. Nejslavnější historka se váže k tatarskému vpádu a obrazy a sochy, tuto legendární událost zobrazující, je možno dnes vidět v hostýnském chrámu Panny Marie.
Ve 13. století se pod Hostýnem zastavila tatarská vojska. Před pár měsíci porazila v Polsku výkvět evropského rytířstva a teď se zdálo, že jim nic nestojí v cestě snad až k Atlantiku. Ovšem na Hostýně zaúřadovala formou zázračné bouře a povodně vyšší moc, tatarské hordy byly obráceny na potupný útěk. O původci zázraku zpívají vypravěči písně podle toho, koho chleba právě jedí. Zbytky pohanů, přeživších mírumilovné křesťanské mise děkovaly Perunovi, katolíci nedají dopustit na Pannu Marii. Materialisté beze vší fantazie poukazují na možnost přívalového deště, bouřky z tepla, zemětřesení, nebo písečné či sněžné bouře. Nihilisté, historici a jiní kazisvěti dokonce pochybují, že tu kdy k jaké bitvě vůbec došlo. Nechme je při tom.
Později na Hostýně vyrostl chrám Panny Marie (katolíci to vyhráli), klášter, kaple, křížové cesty. Vzniklo tady slavné poutní místo. Poutníci přilákali řadu prodejců, podél kamenného schodiště vyrostly stánky, pak i hotel. Na bývalé keltské akropoli se tyčí rozhledna, před pár lety ji co do výšky předstihla větrná elektrárna.
Návštěva Hostýna stojí za to. Kdo tak již učinil, jistě potvrdí. A kdo předtím vzal do ruky turistického průvodce, možná ho zaujala malá poznámka na okraji - někde v lese pod rozhlednou má stát balvan s pseudohistorickými nápisy a rytinami. Čest a sláva tomu, kdo se jej pokusil najít. Kdo se prodral mořem kopřiv na temeni Hostýna, pak seběhl prudký svah až dolů, pak se jím hnal zase zpátky. Tomu, kdo škrábal klackem mech z balvanů a rukou odhrnoval hlínu. A kdo to zkusil potřetí a počtvrté, měl možná stejné štěstí jako já.
Ale ještě před úspěšnou výpravou jsem navštívil ve vesnici pod kopcem místní historičku. Milá paní, ochotně přerušila zavařování rybízu a vyprávěla, co ví. Balvan kdysi dávno viděla, je na něm prý vyryt kalich, ruka a dnes už nečitelná slova. A pak přišlo překvapení. "Víte, já mám takovou teorii. Ten kámen označuje místo pohřbu Jana Adama z Víckova. Víte, kdo to byl?" Ke znalosti vůdce valašských povstalců jsem se přiznal, ale ten pohřeb, ten mě šokoval. "Jaké pro to máte důkazy? Veškerá literatura mluví o držkovských skalách", ptám se. "Jen vyprávění starých lidí, jinak žádné. Stejně tak žádné nejsou ani pro Držkovou". To jsem musel ovšem uznat.

A teď stojím před balvanem. Udýchaný, dvakrát jsem vyběhl hostýnskou stráň. Tak tentokrát mi štěstí přálo. Odhrnul jsem z kamene suché listí a jehličí. Vyvstala zřetelná, ač neumělá rytina kalicha, kolem další, smysl nedávající vrypy. Snad písmena. Na vertikální ploše rytina ruky. Vztyčený prst, někam ukazuje.
Vzal jsem tužku, papír a křídu a dal se do práce. Křídou zvýraznit rytiny a vrypy, pak plochu balvanu trochu zamazat hlínou, kontury tak vyvstanou zřetelněji. Překreslit je na papír, domyslet si ty čáry, které čas už vzal. A pak jen vykombinovat vzkaz, jež nám chtěl kdosi kdysi říct. Podíval jsem se na papír, plný čmáranic - a strnul překvapením. Ty největší písmena, vyryta přímo pod kalichem, dávají jednoznačné slovo - LUKOV. Ten Lukov, odkud si tehdy v roce 1627 přinesl svoji smrt Jan Adam z Víckova. Napřažený ukazováček vyryté ruky směřuje někam do houští.
Kolik tajemství skrývá krajina kolem nás. Minulost se promítá do přítomnosti znaky, jejichž význam nám tak často uniká. Myšlenky, filtrované přes staletí, se stávají pouhými symboly. A ty se pak větví v takové množství vyjádření, že jim konce nelze dohlédnout.
Tak i Hostýn má své tajemství. Kam asi ukazuje kamenná ruka? Na co směřuje její ukazováček?
Jen co na podzim spadne listí a les zprůhlední, vydám se tím směrem.
Hadař

 

Hostýn

Nejznámějším místem Hostýnských vrchů je hora Hostýn s kostelem. Nejvyšším bodem Hostýna je jeho vrchol v místě rozhledny 736 m n. m., kostel na druhém vrcholu je ve výši 718 m n. m.
Historie Hostýna se datuje již od r. 1241, kdy vtrhli na Moravu Mongolové (lidově zvaní Tataři), kteří přitáhli až k Hostýnu a obléhali jej. Bylo jich dle legendy asi kolem 100 000 a sužovaný lid utekl a opevnil se právě na hoře Hostýn. Na den Nanebevzetí Panny Marie, který se slaví 15. srpna, byli zde poraženi (viz obraz v kostele za oltářem), kdy měl padnout při útoku obránců jejich nejvyšší vůdce. Na jeho tělo dle této legendy měl každý bojovník nasypat plnou čepici hlíny, a tím měl vzniknout kopec Bedlina.
Z vděčnosti za svou záchranu zde postavil zachráněný zbožný lid mariánskou kapli, později kostelík. V roce 1721 započal majitel bystřického panství hrabě František Antonín Rottal se stavbou poutního kostela, který byl dokončen a posvěcen 28. 7. 1748. Kostel stavěl vynikající stavitel, sochař a umělec Tomáš Šturm z Holešova. Dne 24. září 1769 byl však kostel zapálením bleskem zničen a za vlády císaře Josefa II. na delší čas zrušen.
Péčí zdejších obyvatel a poutníků byl znovu opraven a 2. 7. 1845 opět otevřen a zpřístupněn. Jelikož nebyl farním kostelem, bylo založeno Družstvo svatohostýnské, jehož jednatelem se stal P. Antonín Cyril Stojan, pozdější arcibiskup olomoucký, který měl velkou zásluhu na jeho povznesení. V roce 1895 byla povolena činnost nového spolku, Matice svatohostýnské, čímž dosavadní družstvo skončilo svou činnost.
Od roku 1905 začal vycházet měsíčník Hlasy svatohostýnské, který po dobu totality nevycházel. Od roku 1997 znovu vychází čtvrtletně jako Listy svatohostýnské.
Roku 1909 - 1910 bylo postaveno schodiště, od Vodní kaple až po kostel. Jeho délka je 242 m, šířka dole 5 m, ve střední části 8 m a nahoře u kostela 12 m s celkovým počtem 250 schodů.
V roce 1912 byla postavena útulna pro poutníky a v roce 1928 byl otevřen Poutní dům. Roku 1932 byla na Hostýně vybudována dnešní silnice, tehdy ještě s kamenitým povrchem.
Zpětně je nutno se vrátit ještě k datu 15. srpna. 1912, kdy se na Hostýně uskutečnila korunovace sochy Panny Marie Svatohostýnské, které se zúčastnilo na 100 000 poutníků, kteří zde přijeli na tu dobu v úctyhodném počtu 64 vlaků, mimo procesí přicházejících pěšky.
A. Mužný