Z historie svatohostýnských varhan

Je přirozené, že hostýnské varhany mají stejně dlouhou historii, jako má poutní chrám. O jejich osudech však víme daleko méně. Mnohá období jejich existence jsou přikryta závojem zapomnění a při popisu jejich dějin si musíme pomáhat dedukcemi, úvahami a dohady.
Na Svatý Hostýně sloužily varhany k podpoře zpěvu zbožného lidu od samotného vzniku chrámu. Můžeme tak usuzovat ze zmínky olomoucké arcibiskupské konzistoře z r. 1746, kde nalezneme slova o tom, že „zlacení maličkých varhan na Hostýně přišlo na 60 zlatých“. Jak velké byly „maličké“ varhany, nevíme, nevíme o nich totiž vůbec nic...
Jan Marek v časopise Varhaník uvádí, že v letech 1746–69 stály na Hostýně varhany Jana Haase. O tomto údaji lze pochybovat z několika důvodů. Jan (Johann) Haas (Haase) se narodil ve Slezsku kolem roku 1722. Až počátkem 60. let 18. století přišel do Olomouce, kde se stal měšťanem, v roce 1782 (!) se zde oženil a o 11 let později přesídlil do blízké Velké Bystřice, kde se mu v letech 1793–1800 narodily 4 děti (!). Uvážíme-li význam Svatého Hostýna jako poutního chrámu, lze jen těžko předpokládat, že by v roce 1746 mladému 24letému člověku, tehdy ještě Slezanovi, byla dána přednost před domácími mistry varhanáři. Zdá se pravděpodobnější, že se tak stalo až v roce 1769, kdy byl Haas již uznávaným olomouckým varhanářem s kontakty, tak jak to udává prof. Jiří Sehnal ve své monumentální práci Barokní varhanářství na Moravě. Haasovy varhany, podle něj, měly mít hlavní stroj, pozitiv s pedálem. Ani tyto varhany asi nebyly veliké, protože při odsvěcení kostela a jeho zrušení byly přeneseny do nedalekého Bílavska v r. 1787. Bílavský kostelík má velmi malý kůr, lze proto uvažovat, že přenesené varhany byly menší, nebo nebyly přeneseny celé. Na tomto místě je vhodné poukázat ještě na jednu zajímavou okolnost, která přenesení varhan z Hostýna provází. Usilovala o ně ještě Rusava, tehdy Rottalovice. Zde byl v místní části Hořansko postaven barokní kostel. Při něm byla zřízena farnost a tato skutečnost byla použita jako hlavní argument pro zrušení poutního kostela na Hostýně, který do té doby Rusavě sloužil jako farní. Přesto přání Rusavy nebylo vyslyšeno a hostýnské varhany skončily v Bílavsku.
Novodobá historie varhan na Svatém Hostýně se traduje od roku 1848, kdy novojičínský varhanář Jan (Johann) Neusser postavil nástroj o dvou manuálech a pedálu. Varhany měly 18 rejstříků. Jan Neusser byl znám svojí pečlivostí a solidností, a proto mu bývala dána přednost i tam, kde ceny konkurence byly často podstatně nižší. Tak tomu bylo i u hostýnských varhan. Z jeho 6 dětí se stavbě varhan věnoval pouze syn Karel (Boromejský). Podobně jako otec se zajímal o nové technické poznatky ve stavbě varhan, a zejména před první světovou válkou byl velkým konkurentem krnovské firmy Rieger. Často přestavoval a opravoval otcovy nástroje, a proto je někdy těžké rozhodnout, o čí varhany z rodiny Neusserových se vlastně jedná.
Je to ostatně i případ varhan hostýnských. Jan Marek s odvoláním na posledního varhanáře zasahujícího do hostýnských varhan Iva Roháče tvrdí, že varhany Jana Neussera byly nahrazeny strojem jeho syna Karla. Faktem však je, že údaje nejsou doloženy přesně a věrohodně, protože Karel si nevedl zdaleka tak pečlivě deník prací jako jeho otec Jan. Na druhou stranu je však nutno konstatovat, že při poslední opravě byly nalezeny některé dřevěné píšťaly od Karla Neussera. I to, že byly ponechány ve stroji přes dvě následné podstatné přestavby varhan, svědčí o jejich kvalitě,
Dovolte, abych se zde zmínil o krásné a reprezentativní varhanní skříni, která je spolu s varhanami jednou z ozdob hostýnské baziliky. Kdy a odkud se podařilo skříň získat, se neví. Měla původně tři části. V zábradlí byl zakomponován pozitiv a dvě protilehlé části, zvané věže, stály po stranách kůru. Její sochařská výzdoba nebyla tak bohatá , jak ji známe dnes. Za autora této skříně je považován brněnský varhanář Antonín Richter, původně z Lince, později působící převážně v Brně. Monogram BR v její výzdobě ovšem autorství AR (Antonína Richera) do jisté míry zpochybňuje, na druhé straně ale nevyvrací.
Neusserovy varhany byly postaveny do této skříně. Klimatickým podmínkám na Svatém Hostýně jeho varhany vzdorovaly až do poloviny 20. století. V roce 1943 přestavěla Neusserovy mechanické varhany kutnohorská firma Tuček na varhany s pneumatickou kuželkou. Šlo prý o nejhorší varhany, jaké na Hostýně za celou dobu jeho existence byly. Jan Marek se odvolává na svědectví tehdejšího hostýnského varhaníka Antonína Bělíka, který tvrdil, že na dřevěné části se používalo dřevo ze stromů, které byly káceny přímo na Hostýně. Tato skutečnost je těžko uvěřitelná, protože pracující syrové dřevo by s největší pravděpodobností znemožňovalo provoz varhan. Zdá se, že v době válečného nedostatku materiálu bylo hostýnské dřevo odváženo do firmy, kde bylo ošetřováno k pozdějšímu použití na další nástroje. Tučkovy varhany měly již tři manuály s 48 rejstříky. Technická nedokonalost Tučkových varhan byla natolik markantní, že v krizovém období, v roce 1953, bylo přistoupeno k celkové rekonstrukci hostýnských varhan. Po nechvalně proslulé noci na 14. dubna 1950, kdy byli příslušníci mužských řeholních řádů internováni, byl dosazen na Svatý Hostýn P. Vincenc Majar, který v roce 1953 prosadil výstavbu nových varhan.
Byla to doba nejméně vhodná jak finančně (bylo po měnové reformě), tak politicky a společensky. Stavba však byla zadána krnovskému národnímu podniku Rieger-Kloss. Dispozici nástroje navrhli prof. Rigler-Skalický a Ing. O. Vaverka. Nástroj koncipovali jako čtyřmanuálový. Ponechali použitelné části předchozích nástrojů (je to historicky obvyklá praxe), zhotovili nový hrací stůl a do nástroje vestavěli 72 rejstříků. Ještě jednu podstatnou věc firma Rieger-Kloss na Hostýně provedla – přestavěla pozitiv z kůrového zábradlí mezi dvě věže, takže vznikla kompaktní skříň, tak jak ji známe dnes. Byla doplněna figurální výzdobou a různými dekorativními prvky. Opus 3192 firmy Rieger-Kloss stálo v nové měně 430.000 korun a stalo se reprezentativním dílem českého poválečného varhanářství.
Zde si dovolím další zajímavost. U příležitosti 110. výročí založení krnovského varhanářství Rieger vydala firma katalog svých děl, v němž každý ročník prezentovala nejlepšími varhanami. Je potěšitelné, že jsou v něm zachyceny bystřické i hostýnské varhany. Vraťme se však ještě k hostýnským varhanám. Uvolněné zábradlí přímo vybízelo k uměleckému zpracování. Příležitosti se ujal bystřický rodák, sochař Ambrož Špetík, tehdy již žijící ve Valašském Meziříčí. Na svém díle pracoval celých pět let. Z dubového dřeva vytvořil dlouhý reliéf s námětem putování. Ve spolupráci se stolařským mistrem Josefem Vrátníkem vytvořil Špetík jedinečný umělecký artefakt, originálně doplňující hostýnské varhany. I ony však po padesáti letech služby bez velkých zásahů, a bohužel i údržby, na konci 20. století dosloužily.
Byla proto oslovena olomoucká varhanářská firma Organ Service – Roháč a Juráň, která přistoupila k celkové rekonstrukci, modernizaci a rozšíření varhan. Novou dispozici varhan navrhl diecézní organolog doc. Petr Planý. Celé díly varhan byly přestavěny, aby byl umožněn přístup ke všem píšťalovým sekcím. Došlo k mnoha vylepšením vzduchového hospodářství, k jeho odhlučnění a varhany byly osazeny dalšími rejstříky a virtuálním strojem. Dosavadní pneumatický systém byl nahrazen bezkontaktní elektrickou trakturou. Byl vyroben nový hrací stůl se čtyřmi manuály splňující všechny evropské normy. Je posuvný, může se tedy přizpůsobovat všem požadavkům provozu. Celý stroj je doplněn elektronickou výbavou, jejíž jednotlivé díly jsou předmětem patentové ochrany výrobce. Varhany mají 8.310 píšťal, z toho 5.028 kovových, 644 dřevěných, 782 jazykových a 1.836 digitálních. Zvonkohra má 21 tónů. Součástí dispozice jsou i některé exotické zvuky jako např. ptačí zpěv, kukačka nebo tzv. cimbálová hvězdice. Nejdelší píšťala měří 520 cm a váží 73 kg, nejmenší má délku těla 0,5 cm a váhu 6 g. Tím se hostýnské varhany zařadily mezi největší a technicky nejlépe vybavené varhany v České republice a zdobí prostor hostýnské baziliky svým nádherným zvukem. Tento ojedinělý hudební skvost by bylo potřeba náležitě využívat. Vedle hudebního doprovodu poutníků by si varhany zasloužily, aby byly předváděny též jako svrchovaně dokonalý koncertní nástroj, který by prostřednictvím našich předních interpretů pomáhal kultivovat a povznášet kulturní i duchovní úroveň posluchačů a návštěvníků Svatého Hostýna.
Bystřický zpravodaj 2/2009, Pavel Malének

 

Hostýnské varhany mají zajímavou historii
V novodobé historii hostýnských varhan, tj. od znovuotevření kostela v r. 1845, se v chrámu vystřídaly několikeré varhany. První nástroj byl dílem novojičínského varhanáře Jana Neussera z r. 1848. Postavil jej za 1140 zlatých. V té době to byly reprezentativní Neusserovy varhany. Měly 2 manuály a pedál. První manuál měl 9 rejstříků, druhý manuál - pozitiv měl 4 rejstříky a pedál 5 rejstříků. V pedále chyběly tóny Cis a Dis. Díky použitému nízkému tlaku vzduchu, pouhých 510 Pa, byl nástroj pro tak velký prostor zvukově slabý. Není známo, jak dlouho se tyto varhany zachovaly, protože dostupné údaje se mnohdy rozcházejí. Rovněž není známo, jak se na Hostýn dostala dosud existující krásná barokní varhanní skříň, jejíž autorství je připisováno brněnskému varhanáři Antonínu Richterovi. Podle údajů varhanáře p. Roháče z Olomouce do této Richterovy skříně postavil v roce 1886 nové varhany Neusserův syn Karel z Nového Jičína. Nástroj mechanické traktury měl 17 rejstříků.
V roce 1943 pak zde postavil nové třímanuálové varhany s pneumatickou kuželkou Jan Tuček z Kutné Hory. Měly 48 rejstříků a byl to nejhorší nástroj, jaký kdy na Hostýně byl. Dnes již zemřelý bývalý hostýnský varhaník pan Antonín Bělík mi vyprávěl, že tehdy kutnohorská firma přímo na Hostýně kácela stromy a z tohoto surového nevyzrálého dřeva vyráběla vzdušnice a dřevěné píšťaly. A tak po necelých deseti létech byly varhany naprosto nepoužitelné.
V roce 1953 (už po vyhnání jezuitů) byl nový duchovní správce P. Vincenc Majar nucen pořídit nové varhany. Situace byla velmi složitá, jak politicky, tak finančně. V průběhu stavby došlo k měnové reformě. Stavba byla svěřena krnovskému závodu Rieger-Kloss. S částečným využitím některých použitelných píšťal v Krnově postavili pro Hostýn na tehdejší dobu opravdu reprezentativní nástroj podle návrhu prof. Riglera-Skalického z Bratislavy a ing. Oty Veverky z Krnova. Varhany měly 4 manuály 72 rejstřících, se spojkami měl hrací stůl 101 sklopek. Těsně po nové měně stály 430 tisíc korun. Bohužel došlo k přemístění pozitivu, který už předtím Tuček neosadil píšťalami, do korpusu varhan mezi obě skříně. Rovněž bylo uděláno nové zábradlí kůru s řezbami akademického sochaře Špetíka z Valašského Meziříčí. Richterova varhanní skříň byla vkusně doplněna o výzdobu barokními andílky s hudebními nástroji. Takto sloužily varhany Rieger-Kloss op.3192 téměř 50 let. Vinou neúdržby však i tento nástroj dosloužil.
V letech 1999 - 2002 byla provedena generální rekonstrukce, rozšíření dispozice a přestavba pneumatického systému na elektropneumatickou bezkontaktní trakturu s instalací nového 4 manuálového mobilního hracího stolu. Novou dispozici navrhl arcidiecézní organolog Doc. MgA. Petr Planý, práce provedla firma Roháč-Juráň z Olomouce. Dnes svojí velikostí a unikátním technickým vybavením patří tyto varhany mezi nejmodernější a největší v republice. Nástroj má celkem 8310 píšťal, z čehož je 5028 kovových, 664 dřevěných, 782 jazykových a 1836 digitálních. Nejdelší dřevěná píšťala měří 520 cm a váží 73 kg. Nejmenší kovová píšťala má délku 5 mm a váží 6 g.
Škoda, že tyto varhany nejsou využívány i pro koncerty duchovní varhanní hudby aby se tak laické i odborné veřejnosti ukázala její krása při využívání tohoto skvostného nástroje.
Přehled varhan na Svatém Hostýně:
1746 - 1769 - Jan Haas
1769 - 1787 - anonym - po zrušení kostela byly tyto varhany převezeny do Bílavska
1848 - 1886 - Jan Neusser
1886 - 1943 - Karel Neusser
1943 - 1953 - Jan Tuček do skříně Ant. Richtera
1953 - dosud - Rieger-Kloss
2003 - rekonstrukce - Ivo Roháč
Časopis Varhaník, Jan Marek

 

Jak jsem se stal varhaníkem na Svatém Hostýně
Po likvidaci řádu jezuitů byl ustanoven správcem Hostýna P. Vincenc Majar - prostějovák a kamarád z ulice a z kostela jako ministrant. Přijel náhle k nám, abych mu pomohl sehnat na nějakou krátkou dobu na Hostýn varhaníka. Pan Bělík musí na léčení nebo do lázní či tak něco a zrovna v době, kdy připadá na Hostýn hlavní pouť - termín nelze změnit.
Bylo nás varhaníků v Cyrilské jednotě asi 5 amatérů, vyškolených prof. Bezdíčkem. Ale jen já, tehdy mladý, jsem byl držitelem motocyklu a jezdil, kde bylo potřeba zaskakovat. Měl jsem nevybranou dovolenou 3 týdny a zbytek neplacené (pochopení šéfa), takže jsem sbalil manželku a tříletou dceru a jeli jsme na Hostýn.
Přátelé - nejkrásnější dovolená. Bylo sice hraní dost a dost, protože v předkoncilové době hrál varhaník stále, jen přerušil hru při proměňování, ale zážitků za těch několik týdnů mám na celý život.

Jak jsem políbil Panně Marii Svatohostýnské ruku
Jednoho krásného letního večera, po svátostném požehnání, stáli jsme s P. Vincencem před bazilikou a radovali se z krásného pohledu na západ slunce za naší rodnou Hanou. Svěřil se mě, že má obavy z blížících se poutních dnů, protože na Hostýně nejsou slavnostní korunky a co má říct těm tisícům poutníků z Valašska, Slovácka, Hané i ze Slovenska. „Proč? A kde jsou?" „Odvezli je do Prahy a snad na ministerstvu kultury." „Tak tam zajeď a buď ti dají korunky zpět nebo ať zdůvodní, proč P. Maria nebude mít letos sváteční korunky, svěcené Svatým Otcem sv. Piem X. A zeptej se, co máš na kazatelně na to věřícím říct."
A stalo se. Dlouho si to rozmýšlel, ale nakonec jel a za 2 dny korunky přivezl. Pochopitelně víme všichni, jaká byla politická situace, začínala doba pronásledování církve, tak bylo nutné korunky instalovat zase zpět na sochu P. Marie na oltáři, kde budou na veřejnosti nejlépe chráněny.
A tak asi týden před svátkem Nanebevzetí P. Marie, večer, po požehnání jsme zavřeli kostel. Několik bohoslovců, kteří na Hostýně byli na prázdninách (mezi nimi i Antonín Bělík, syn varhaníka, pozdější děkan v Kyjově), pomohli donést speciální dvoják, žebřík z farské stodoly a udělali jsme si menší soukromou slavnost. Naše tříletá Marjánka nesla korunky ze sakristie k oltáři, tam jsme se krátce pomodlili a P. Vincenc a já jsme stoupali po žebříku k soše královny Moravy. Slušně jsme se omluvili a poprosili za odpuštění, že budeme Svatou Pannu chvilku obtěžovat. P. Vincenc odjistil všední korunky (mariánskou a Ježíškovu) a „korunoval" P. Marii slavnostními korunkami.
No a na rozloučenou jsme jen požádali o požehnání a jak se sluší a patří, políbil jsem Svaté Panně ruku.
Mohlo by se mi toto stát, kdybych nebyl varhaníkem ?

2x Jiří Dvorský, Prostějov (zkráceno)